Zažil jsem bouři, jejíž blesky zapalovaly města s lehkostí škrtnutí sirky. Viděl jsem oheň, jehož plameny šlehaly do nebeských výšin. Cítil jsem vítr, pod jehož sílou se staré a silné stromy lámaly jako stébla trávy. Slyšel jsem hudbu a pak mi došlo, že všechno je to jen pocit, jenom zdání a ve skutečnosti sedím doma v pohodlí svého křesla. Žádný oheň, žádná bouře, žádný vítr. Ani po více než deseti letech bych nic neměnil na konstatování, že „Through Silver In Blood“ je soundtrack z vnitra aktivního vulkánu, ale že se po mnohých, nutno říci, že v mnoha případech výborných, následovnících najde někdo, kdo odkaz opusu magnum amerických NEUROSIS dotáhne do takové chirurgické a osobité dokonalosti, bych možná ani nečekal.

Pamatujete si ještě na pořad „120 minut hudby“, který běžel na MTV v dobách, kdy tam ještě hráli hudbu? Tak přesně tuto porci vám teď nabízí na svém albu jediná kapela. Je to neuvěřitelné, ale francouzští DIRGE toho na své páté desce chtěli říci tolik, že k tomu potřebovali ještě jeden stříbrný disk navíc. Tento dvouhodinový epos je tak rozdělen do dvou tematických částí. Zatímco ta první rozpoutá peklo, emocionální vichřici a vaši mysl zcela vyvede z konceptu, ta druhá, tvořená toliko jednou šedesátiminutovou(!) kompozicí vás postupně uvede zpátky do normálu, ale na konci toho všeho už pár věcí nikdy nebude tak, jako dříve.

„Méridian“ - dvacetiminutový vstup do království zvaného DIRGE. Do království plného masivních kytarových riffů, táhnoucích se jako slina po košili, zoufalého a naléhavého křiku, kterému se občas říká vokál a pomalé, avšak neúnavné a trpělivé rytmiky. Údery bicích jakoby odklepávaly poslední minuty tohoto světa, apokalypsa je neodvratná a poslední otázkou zůstává, jestli má ještě vůbec cenu dát se na útěk. Nesmírně agresivní a intenzivní úvod skladby vystřídá v její polovině až ambientní intermezzo, které však slouží hlavně jako sběr sil pro strhující a fantastické finále, ve kterém riffová vozová hradba útočí doslova do plných. Podobnost s intenzitou titulního songu z „Through Silver In Blood“ (1996) nebude určitě náhodná, ale odsud už můžeme zanechat srovnávání, neboť i přes jasný vliv se DIRGE povedlo z původních NEUROSIS nákresů vytvořit něco natolik osobitého a životaschopného, že vliv americké legendy můžeme hledat především ve zvukové a atmosférické stránce věci.

Raději ani nedomýšlet, jaký dopad by „Wings Of Lead...“ mělo na psychiku posluchače nebýt zvolňujících věcí jako „End, Infinite“, což je mimochodem vskutku trefný název po kompozici následující po tsunami jménem „Méridian“, či úvodní zasněné pasáže písní „Épicentre“ a „Lotus Continent“, které přinášejí potřebné uklidnění na maximální možnou míru vybičovaných emocí. Epické pojetí nahrávky nehledejme pouze v gigantické stopáži, ale i v aranžmá některých skladeb. „Épicentre“ je jako moře před bouří. Zdánlivý klid a překvapivost nástupu vichřice symbolizují ležérní, snad až lehce ospalý úvod, tvořený vrstveným zvukem poloakustických kytar, k nímž se zanedlouho přidají tklivě znějící samply. Kompozice však postupně nabírá na dechu, jako zvedající se vítr a když už se zdá, že z tohoto mráčku nakonec nezaprší, přichází skutečný hurikán. Ve své druhé polovině tak skladba roste do netušené krásy v podobě fantasticky riffujících kytar a tak trochu nečekaně probuzeného a tentokráte poněkud méně vypjatého vokálu.

Bránu do jiného světa, pryč z toho zničeného přírodními živly, pak představuje pátá „Nulle Part“. Síla na nahrávce jedné z těch kratších skladeb (cca 8 minut) spočívá v gradaci ve svém vyznění sice jednoduché, avšak nesmírně naléhavé a podmanivé melodie, kterou doprovází zoufalý zpěv znějící jako poslední volání o pomoc. Mohutné údery bicích v závěru předznamenávají nepřetržité hodinové představení jen pro ty nejotrlejší. V titulní kompozici se pak DIRGE naplno oddávají svým hudebním vizím, které sice zpočátku budí dojem plynulého navození na předchozí děj, ale v dalším svém průběhu se postupně transformují v zlověstné znějící zvukové koláže, z jejichž ambietních a noiseových zvuků se vynořují náznaky variací předchozích skladeb. Všechno to při té své velkorysé délce dává postupně smysl a začíná do sebe zapadat.

Skvělé (dvoj)album, které rozhodně nelze doporučit slabším povahám, ale ty už se nepochybně vyhýbají všemu, co alespoň trochu páchne po NEUROSIS. Tihle Francouzi z nich sice čerpají a ani to sami nijak netají, ale schopnost navodit děsivou a apokalyptickou atmosféru jde u nich ruku v ruce s vynikajícím citem pro kompozici těžké kytarové muziky, která válcuje svojí neústupností a drtivým zvukem. Poslední, nechť zhasne světlo!