„Největší umění je zahrát něco, co už tu dávno bylo tak, aby posluchač nabyl dojmu, že poslouchá něco zcela nového, jenž je mu podvědomě velmi blízké“.
No nevím, kdy a kde přesně jsem tuhle mnemotechnickou poučku četl. Každopádně, pokud bych jí měl dát do souvislosti s nějakým hmatatelným příkladem, tak není lepšího než nedávno vyšlé album „The Great Misdirect“ od amerických sympaťáků BETWEEN THE BURIED AND ME (BTBAM). Jejich pátý řadový počin (pokud si taktně odmyslíme faux pas v podobě alba coverů „ he Anathomy Of“) je nejen elegantně hozenou rukavicí všem kapelám koketujícím svým hudebním vyzněním napříč hudebními směry, ale co víc, novinka představuje jasně dohledatelnou dizertační práci složenou do rukou svých příznivců. Jaký je tedy rozdíl mezi nespornou hudební kvalitou a kreativitou čtyř předchozích alb a novinkou?
V první řadě je nutné zmínit vypilovanou celistvost aktuální nahrávky. Jistá neučesanost, související se slepováním různých nesourodých žánrových motivů u předešlých děl, je u „The Great Misdirect“ opravdu ta tam. Další rozdíl shledávám v tom, že pětice odvážně rozšířila svůj již tak pestrý hudební repertoár o další dříve nepoužité podněty. Posluchač však není v případě novinky uveden do hudebního bludiště, kde odraz jednoho žánrového zrcadla může v ostatních sice zanechat jistý netradiční zážitek, ale stejně tak i pocit nepříjemných a matoucích rozpaků. Kapela se tentokrát rozhodla strhat všechna tato zrcadla na podlahu a z hromad střepů pečlivě sestavit šest rozmanitých hudebních koláží, kde každý segment zaujme svojí promyšlenou pozicí, avšak nikterak nevyčnívá, natož aby rušil sourodost vzniklé mozaiky. Téměř hodinová exkurze do nitra jednotlivých skladeb nás s mazáckým nadhledem provede valnou většinou stylů, majících svůj původ v rocku, metalu a hardcore, ba i občas nahlédneme, ne zas tak nesměle, do dalších zajímavých hudebních zákoutí.
Fanoušky samozřejmě nepřekvapí death-grind-corové motivy a s nimi spojené i zabarvení zpěvu, ale překvapující je, že na novince poměrně často vyklízejí pozice pro další stylové veletoče. Už úvodní skladba, čtyřminutové intro, „Mirrors” , je vyvedeno v čistém zpěvu na nádherně zasněné diskuzi post-rockových kytar, do které se občas výrazněji prošeptá basa, bez jakéhokoliv náznaku výše zmiňovaného přiostření. To přichází až s druhou skladbou, jenž nám však ve druhé polovině přináši decentní art-rockové prvky a metalové sólovaní. Třetí „Disease, Injury, Madness” je opět tvrdě odpálena, tak aby se ve čtvrtině rockově zklidnila, ekovujíce (včetně nálady vokálu) PORCUPINE TREE, přičemž podobné střípky jsou použity i v následujících dvou skladbách. Dále jsme zde svědky jazz-deathových partů doplněných retro-sedmdesátkovými klávesy (á la DEEP PURPLE), na jiné téma vystřižených i v poslední skladbě. Varietně-kabaretní klávesy a zpěvy uvádějí „Fossil Genera - A Feed from Cloud Mountain”, aby se následně objevily i v druhé polovině skladby. Další celkově poklidný kus, patričně podsamplovný, „Desert Of Song”, nabízí téměr country-rockový zpěv a kytary. Netradiční prohlídku završuje dojemné monstr dílo „Swim To The Moon“, ke kterému jsem již leccos napověděl, ale abych nevykecal úlpně všecko, tak doporučuji mnohá další tajemství této úžasné skladby, stejně tak i ostatních, objevit po vlastní ose.
Tvorbu BTBAM sleduji od úplného počátku a pokud jsem v případě předchozích desek někdy rozmýšlel nad udělením bodového maxima, tak u aktuálního alba neváhám ani chvilku.