Je to pokaždé pořád to samé. Pořád stejný recenzentský rébus. Na stole máte nahrávku, která se zoufale míjí s originalitou, ale zároveň s jejím poslechem nemáte nejmenší problém. Právě naopak, některé momenty se jejím tvůrcům povedly na výbornou. Kruh se uzavírá. Hrobky se otevírají a duchové starých časů jsou opět v plné síle. Je to už pravda nějaký ten rok, kdy nastal nejdříve pozvolný a poté masivní návrat ke kořenům metalu. Nové a nové kapely, jejichž členové v pravěkých kovových dobách ještě tahali kačera, se hrdě hlásí k počátkům jejich oblíbené muziky a chtějí všem dokázat, že jim v žilách koluje ta pravá, moderními trendy nezkažená metalová krev. Ačkoliv s těmi trendy je to samozřejmě trošku svízel, neboť třebas i návrat thrash metalu ze staré školy je ve své podstatě taktéž módní záležitost.

Těmito úvahami se však v případě mladíků HAVOK z amerického Denveru trápit nemusíme. Tedy samozřejmě, že v jejich tvorbě původní notu aby jeden pohledal, ale entusiasmus a zápal pro věc této čtveřici tedy rozhodně nechybí. To samo o sobě pochopitelně ještě nestačí, ale tito chlapíci (ze tří čtvrtin  jihoamerického původu) k tomu ještě přidávají velmi dobrou schopnosti navodit atmosféru druhé poloviny osmdesátých let vyšperkovanou solidní instrumentací a věrným zvládnutím nezbytných atributů, které tvoří tu správnou old schoolovou thrashovou nahrávku. HAVOK jsou v tomto směru skutečně striktní a nepřipouští žádné, byť jen malé náznaky vpašování moderních metalových prvků. Už úvodní intro „Wreckquiem“ se správně „tklivou“ akustickou vyhrávkou je dokonalé klišé, jehož hlavním cílem je otevřít bránu pro vstup ostrých kytarových riffů. A ty skutečně řežou, jak zákon káže. Co naplat, že si skoro každou chvíli říkáte, že „tohle už jsem asi někde neslyšel“ anebo „sakra, koho mi to jen připomíná?“. Nemá cenu se ptát, protože těch správných odpovědí by bylo požehnaně. Američané to v podstatě ani nijak neskrývají. Jejich hlavním záměrem je stvořit nahrávku, která bude náležitě odsýpat, nebude nudit a která se bude uctivě klanět starým metalovým náhrobkům.

To se povedlo dobře, nicméně je zde jeden výrazný faktor, který snahu HAVOK trochu kazí. A tím je z mého pohledu poněkud přestřelená stopáž. 45 minut retrothrashového hoblování mi, i při poměrně solidním tvůrčím potenciálu kapely, přijde přeci jen trochu moc. Album hlavně ve své druhé polovině, po vynikající „Identity Theft“ se zdařilým heroickým kytarovým sólem, tak trochu upadá do čím dál stereotypnějšího thrashového kolovrátku. Řádně razantní vysvobození představuje „Category Of The Dead“, na jejíž ploše se Američanům skvělým způsobem povedlo navodit atmosféru panující před více než dvaceti lety v jistém kalifornském zálivu. Našlapaná agresivní skladba útočí hlavně v refrénu doprovázeném razantním frázováním Davida Sancheze doslova do plných a představuje dokonalou ukázku reinkarnace nefalšované thrashové řezničiny.

Redakční kolega Stray tvrdí, že thrash metal je „nejmetalovější metal ze všech metalů“. Když si po poslechu těchto mladých archivářů pustím některou z nahrávek jejich vzorů, musím uznat, že na tomto tvrzení něco bude. Thrash metal v tomto archaickém provedení je jako čistá lidská duše bez jakýchkoliv nekalých úmyslů, bez jakéhokoliv vědomí o okolním světě. Plně si totiž vystačí s tím svým. Metal jako izolované, dogmatické a uzavřené náboženství. To je thrash metal ze staré školy. To jsou i HAVOK. Trendaři nebo jen upřímní věřící?