OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Kdyby to bylo fyzicky možné a kolem vás se v roce 1985 v rámci nějakého světového „Tour de Metal“ přehnal peloton závodníků, ACCEPT byste jednoznačně zahlédli ve vedoucí skupince. Vedle IRON MAIDEN, JUDAS PRIEST, Ozzyho Osbournea a některých dalších (které raději nebudu jmenovat, abych nebyl nařčen z toho, že jsem na někoho konkrétního zapomněl). Našlápnuté, v životní formě, napumpované adrenalinem, co chvíli se pokoušející o sólový únik. A přesně takové je i jejich album „Metal Heart“, datované do zmíněného letopočtu. Našlápnuté, napumpované adrenalinem, symbolizujícím sólový únik, který se nakonec možná přece jen povedl (pokud bychom se v tomto směru chtěli přinejmenším přiblížit pravdě, byla by nejspíš nejvhodnější nějaká celosvětová anketa o nejlepší metalové album roku 1985, podle jejíhož výsledku by se vidělo).
V rámci diskografie skupiny samotné mám však alespoň já zcela jasno – „Kovové srdce“ je jejím absolutním vrcholem. Brilantní produkce a aranžmá poprvé angažovaného Dietera Dierkse, fakt, že album absolutně postrádá jakékoliv podezřelejší místo, a především nesmírná hitovost (v metalovém slova smyslu) každičké jeho skladby, to jsou skutečnosti, které ani jiný závěr nepřipouštějí. A je při tom úplně jedno, zda k takovému výsledku kapela došla ve snaze ještě více zesílit své postavení na americkém trhu (jak je jí často předhazováno) nebo čistě jen na základě vnitřního vývoje (zase jednou s Jörgem Fischerem u kytary). „Metal Heart“ má zkrátka jedinečnou klasicky acceptovskou atmosféru a jedinečnou zvukovou příchuť, což je na něm nutno vnímat především.
Největší zásluhy jsou v tomto směru samozřejmě přičítány uvozující a vizionářské (byť proklamovaný rok 1999 již máme bez naznačovaných revolucí v kardiologii za sebou) titulní skladbě. Pokud se oprostíme od někdy zpochybňovaného vypůjčení si dvou veleznámých kusů vážné hudby (Čajkovského „Slovanský pochod“ v intru a Beethovenova „Pro Elišku“ v sóle), nelze s tím než souhlasit. Navíc nápad naklonovat klasiku byl na druhou stranu vpodstatě ojedinělý, takže proč ne, obzvlášť když výsledný produkt je tak chytlavý, tak mrazivý a tak mocně heavy metalový. Být u toho, když ACCEPT touhle skladbou zahajovali koncerty, asi by se mi rozklepala kolena. Nejinak by tomu ovšem bylo i u dalších čísel. U šťavnaté „Midnight Mover“, potutelně protkané skvělými kytarami a melodiemi, u řízné „Up To The Limit“, pochodující ve vyleštěných holínkách jako armádní generál právě dobytým městem, a u sugestivní „Wrong Is Right“, jež je jako facka, která vás dokonale uzemní, aniž byste jejího závratně rychlého autora byť jen na okamžik zahlédli. U nadýchané „Screaming For A Love-Bite“ s romanticky učesanou kytarou, která vám přesto nažene mráz do zad, u nenápadné „Too High To Get It Right“, přecházející v refrénu v monstrum utržené z řetězu, a u zadumané „Dogs On Leads“, schopné kousnout při prvním náznaku odporu. A konečně u lehce experimentální „Teach Us To Survive“, smáčející špičku jazyku v jazzové loužičce, u razantní „Living For Tonite“, cezené skrze zuby přirozeného Dirkschneiderova zuřivého výrazu, a u závěrečné „Bound To Fail“, jak na objednávku napsaného kusu pro uzavírání koncertů.
Tam všude je to totiž ACCEPT par excellence a se vší parádou.
Konec a vrchol „zlaté éry“ ACCEPT v jednom. Se vší parádou.
Udo Dirkschneider
- zpěv
Wolf Hoffmann
- kytara
Jörg Fischer
- kytara
Peter Baltes
- baskytara
Stefan Kaufmann
- bicí
1. Metal Heart
2. Midnight Mover
3. Up To The Limit
4. Wrong Is Right
5. Screaming For A Love-Bite
6. Too High To Get It Right
7. Dogs On Leads
8. Teach Us to Survive
9. Living For Tonite
10. Bound To Fail
Humanoid (2024)
Too Mean To Die (2021)
The Rise Of Chaos (2017)
Blind Rage (2014)
Stalingrad (2012)
Blood Of The Nations (2010)
All Areas - Worldwide (Live) (1997)
Predator (1996)
Death Row (1994)
Objection Overruled (1993)
Staying A Life (Live) (1990)
Eat The Heat (1989)
Russian Roulette (1986)
Kaizoku-Ban (Live EP) (1985)
Metal Heart (1985)
Balls To The Wall (1984)
Restless And Wild (1982)
Breaker (1981)
I´m A Rebel (1980)
Accept (1979)
Datum vydání: Pondělí, 25. února 1985
Vydavatel: Portrait Records
Stopáž: 39:38
Produkce: Dieter Dierks
Studio: Dierks-Studios, Stommeln, SRN
„Metal Heart“ představuje pro ACCEPT to samé, co „Sedmý syn“ pro IRON MAIDEN nebo „Painkiller“ pro JUDAS PRIEST. Všechny tři skupiny už měly za sebou slušnou řádku velmi kvalitních alb, přesto se nebály svůj zavedený styl ještě zdokonalit a sešlápnout pedál pořádně na doraz. Ať už šlo o aranžerská kouzla tolik typická pro druhou polovinu osmdesátých let (IRON MAIDEN) nebo přidání na důraze (JUDAS PRIEST). „Metal Heart“ má v sobě obojí a ještě celou řadu dalších nezbytností pro to, aby se stalo nesmrtelným titánem - 1.) vytříbenou produkci Dietera Dierkse, 2.) v popředí zaníceného buldoka Uda, jehož frázování zde prostě nemá chybu, 3.) úžasné výkony všech muzikantů v čele s bombastickou kytarou Wolfiho Hoffmanna, 4.) všudypřítomný smysl pro dramatično a 5.) zejména deset naprosto dokonalých a ryzích metalových hymen nepostrádajících mohutné refrény, nápaditost ani upřímný kytarový drive. „Metal Heart“ je heavymetalová palba jakou se podaří složit i těm nejlepším z nejlepších jedenkrát za život. Pro mne jedno z deseti nejzásadnějších metalových alb všech dob.
Metal Heart je proste Metal Heart jedno z prvych diel ktore ma potopili do viru metalovej hudby. Nezabudnututelna hlavne hitovka Metal heart s prekrasnym solom ktore navzdy zmenilo aj moje Metal heart.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.