Josh Homme, John Paul Jones, Dave Grohl. Tři jména, tři legendy. Aneb další z řady superskupin či projektů, s nimiž se v letošním roce roztrhnul pytel. Také vzhledem k poměrně rozporuplnému přijetí některých z nich (SPYLACOPA, SHRINEBUILDER) byla jistá opatrnost na místě. Tentokrát se však žádné zklamání nekoná a osobně jsem velice rád, že mohu prohlásit, že na rozdíl od výše zmíněných natočilo trio THEM CROOKED VULTURES dobrou a příjemnou desku plnou upřímného, plnokrevného a na nic si nehrajícího rock´n´rollu, v němž se vzájemně prolínají a mísí charakteristické znaky a choutky typické pro domovská seskupení všech zúčastněných muzikantů.

Hommeho psychedelická hra i Grohlovo silové bubnování jsou na první poslech jasně slyšitelné, Jonesova baskytara je sice poněkud upozaděna, ale onen zeppelinovský duch je na desce i tak zcela zřejmý. Kromě toho je však nahrávce vlastní značný bluesový a v některých momentech dokonce i určitý punkový feeling a při pozorném poslechu můžeme objevit třeba i country prvky či psychedelii 60. let. Základem jsou však naprosto jednoznačně původní kapely participující trojice. Poměrně dobrým příkladem toho, kterak se prolínají jednotlivá pojetí zúčastněných hudebníků je např. taková pětka „Elephants“ (mimochodem velice povedená) . Po rock´n´rollovém úvodu, v němž se mísí tradicionalismus a syrovost LED ZEPPELIN s nadšením a mladickým elánem FOO FIGHTERS, se skladba překlopí do zhulenecké, psychedelické roviny typické pro QUEENS OF THE STONE AGE, a takhle to jde s menšími či většími obměnami a doplňky v podstatě pořád.

Vlastně mám pocit, že se po čas tvorby písní a jejich nahrávání muzikanti nějakému tomu dobrému pokouření či popíjení plechovkového piva nebránili ani v nejmenším, a natočili si zcela přirozeně, jen tak pro radost, rockovou desku, která je shodou okolností natolik kvalitní, že ji mělo smysl vydat, a díky tomu mohla pobavit i hudebního fanouška. Ten se tak může těšit i z toho, že trio Homme - Jones - Grohl desku neodfláklo (vzhledem ke svým jménům by si to zúčastnění snad ani nemohli dovolit) a řádně si pohrálo se všemi detaily, drobnostmi i aranžemi. To vše při zachování syrového, dobře šlapajícího ducha.

Je vcelku pochopitelné, že se nahrávka nemůže rovnat albům domovských skupin jednotlivých hudebníků, ale výsledek je i tak nasnadě – propracované, energické album, které by roztančilo beznohou mrtvolu. A netvrďte mi, že ne.