Do světové extratřídy kdysi jedna z raketově katapultovaných partiček dnes nepochybně musí platit za zručné pragmatiky. THE BLACK DAHLIA MURDER moderně deathující nenápadně vystřídali THE BLACK DAHLIA MURDER poctivě pokračující ve zručné smrtící práci, ovšem pozor, chyba to v žádném případě není, to je nutno rozlišovat. Mezi současnou polohu kapely a nějakou absenci zajímavých momentů, resp. obecně zajímavého hudebního materiálu, totiž rozhodně nelze klást rovnítko. Na to je tahle poctivost až příliš poctivá a hlavně vedena z pozice maximálně zodpovědných extrémních metalových hudebníků (kteří snad na potvrzení tohoto konstatování ve svých řadách přivítali zdatnou posilu, ex-kytaristu ARSIS Ryana Knighta).

První, co vás při pohledu na čtvrté řadové album Američanů praští přes oči, je rozhodně obal. Podobně barevnou kompozici bych čekal spíše třeba u MASTODON, než u party, která se jmenuje podle slavné přezdívky Elizabeth Shortové a obaly všech jejích dosavadních nahrávek včetně příslušně pokrouceného loga tomu také odpovídají. Šokující barevná spojení a jistá neuchopitelnost celého obrazového vyjádření novinky (název „Deflorate“ v této souvislosti vynikne jakbysmet) je nicméně to jediné, co se v tomto případě vymyká zaběhlé praxi, která se naplno rozběhne s úvodní skladbou „Black Valor“. V přesném důsledku toho, že je velmi přesvědčivě a s notnou vervou pojata v ortodoxním death/blackovém duchu, v neustávajícím zběsilém tempu a s četnou melodickou příměsí (která poněkud mimovolně připomíná původního ducha IN FLAMES či DARK TRANQUILLITY), má tato ovšem zřetelnou hudební sílu, jež je s to úspěšně zaútočit na posluchačovo smyslové centrum pro věci povedené. V tomto duchu explicitně naladěni proto můžeme plynule přecházet kamkoliv dále po ose „Deflorate“ (zmiňme třeba „Denounced, Disgraced“, „Throne Of Lunacy“, „That Which Erodes…“ či závěrečnou „I Will Return“), se speciální pozorností pro hned druhou odbočku, na níž se tyčí „Necropolis“ alias jednoznačně nejsilnější a emotivně nejpropracovanější kus alba. Strnadův elastický a mnohopolohový smrtivokál poskakuje po kulometném rytmu skvělých Lucasových bicích a bezohledné kytary kolem rozprostírají nedohledné plachty své riffové smyslnosti, aby nedošlo ke zbytečnému potřísnění, až to celé jako nůž pod krkem obětovaného zvířete ukončí dechberoucí sólo a strhující refrén. Opravdová nádhera, co jí jen v těchto metalových končinách můžete hledat a najít, potěšující o to víc, že v podobném, byť o fousek méně nakažlivém duchu, nekončí jen v rámci téhle skladby.

Dokonale šlapající deathová mašina (s drobnými mechanickými úpravami ve směru blacku a melodie), to jsou zkrátka dnešní THE BLACK DAHLIA MURDER, a je to přesně ten výraz, který je ideálně vykresluje, bez ohledu na absolutní provařenost užití tohoto příměru. Přesně nastavená, namazaná, dotankovaná a učebnicově výkonná mašina.