Není pochyb o tom, že současná sludge metalová scéna v té podobě, jak ji povětšinou slýcháváme na mnohých nahrávkách vznikajících v čím dál rychlejším sledu, začíná být dalším slušně přeplněným a vyčerpávajícím se žánrovým kolbištěm. Uvědomění si tohoto faktu především mezi odpovědnými osobami, rozuměj členy kapel holdujících hutnému kytarovému zvuku, klade čím dál vyšší kompoziční nároky v podobě snahy vymanit se z šedi davu a přispět něčím osobitým a originálním. Zcela zjevně si tento cíl před přípravou svého debutového alba vytyčili i Britové LATITUDES. Schopností zdá se mají na to relativně dost. Ačkoliv „Agonist“ se vůči žánrovému průměru na první pohled příliš nevymezuje, jeho postupným objevováním se dostavuje spokojený pocit dobře odvedené práce.

Svým zvukem a celkovým hudebním pojetím se Angličané řadí do větvě kapel například typu 5IVE. Jedná se tedy o (převážně) instrumentální hudbu, ve které hrají prim „plnotučně“ znějící kytary, jejichž hlavní snahou je tvořit odpovídající atmosféru a vynutit si patřičnou posluchačovu pozornost. Schéma vcelku jednoduché a na kterém, zvládá-li se na odpovídající úrovni, není potřeba cokoliv měnit. LATITUDES v tomto taktéž příliš nespekulují a své skladby staví dle osvědčených vzorců. Čím se tedy snaží odlišit? Tím, že vzájemně občas kombinují, jindy zase pevně spojují dva čím dál profláklejší styly - sludge a post rock. Možná to v konečném důsledku už příliš originální není, koneckonců nedávno jsme zde recenzovali desku amerických IREPRESS, kteří se o něco podobné s velmi dobrým výsledkem snaží taktéž, ale přinejmenším je potřeba uznat, že zde se na určitou dobu otevírá menší prostor pro tvůrčí expanzi. Na rozdíl však od zmiňovaných IREPRESS se LATITUDES příliš netlačí do typických zasněnějších post rockových poloh, ale atributy z tohoto žánru využívají pouze pro vítané zjemnění zvuku svého riffového válce. A toto se jim daří na poměrně solidní úrovni.

Jednotlivé skladby sice příliš nenabourávají zavedená klišé, o čemž přesvědčí už úvodní „Myth Cathexis“, jejíž první polovinu definuje především obhrouble a velmi typicky riffující kytara. Začátek, jenž příliš nedokazuje nějakou ambici kapely opouštět předem daná teritoria. K tomu dochází až hlavně ve skladbách, kde se LATITUDES rozhodli k použití vokálu („Antechamber“, „Hunting Dance“). Výše položený hlas Adam Symondse přináší do jejich těžké hudby potřebnou dávku kontrastních emocí. Rázem jakoby tvorbě anglických narostly křídla. Stává se živější, vzdušnější, náladově pestřejší a celkově o poznání zajímavější. Čistě instrumentální kompozice se však v dalším průběhu ve své náladotvornosti taktéž nenechávají zahanbit a nabízejí pestrou kytarovou hudbu, které nechybí účelně volené zvolňující pasáže ani ostré nájezdy. Jistotu v kompoziční práci demonstrují četné nenásilně implantované emoční protiklady anebo citlivě vygradované momenty.

I když se skupina v některých málo případech nedokázala úplně vymanit ze svěrací kazajky s nápisem „žánrová šeď“, z její snahy pramení spokojenost i náročnější očekávání do budoucna. Osobně budu velmi zvědav, jestli LATITUDES dokáží udržet, ne-li ještě zintenzivnit svoji tvůrčí úroveň i otevřenost inovacím a experimentům. Rád v to budu věřit.