No, tak nám americká banda Savatage prochází dalším těžkým testem odvahy a kvalit. Jen co od prahu zmizel stín zubaté a smrti jednoho z pilířů - Chrise Olivy - to zase začíná bublat a vřít. Skupinu totiž opustili kytarista Al Pitrelli a zpěvák Zak Stevens. Geniálně vyladěná libozvučnost jednoho z nejlepších alb let devadesátých - úchvatného Wake Of Magellan - se tak povážlivě rozkymácela. Cafferymu chybí parťák ke klasickým proplétaným sólům a orgiastickým výtrysků nebeského feelingu, Chrisu Olivovi zase vokální parťák a protiváha jeho drsné hlasové brusce.

Ačkoli se Pitrelli na práce albu zúčastnil coby kytarová výpomoc, oslabení je v řadách Savatage přeci jen lehce patrné. Po textově i hudebně sevřeném veleopusu (dost bolo superlativů) Wake Of Magellan jsou Poets and Madmen o něco rozvolněnější a rozevřenější, o to však ostřejší náloží hard rocku s nezaměnitelným patosem. Kompozice, předtím budované velmi houpavými tahy a rozkreslované proměnlivou instrumentací do kouzelných výjevů, nasazují náhle ostré hrany a sází na přímočarost. Cafferyho působení u hrubozrnného Metalia se promítlo do hodně nabroušeného zvuku a trhanosti riffů, ovšem zkrátka nepřijdou ani zastánci Olivova klávesového mistrovství. Dominuje zvuk piana, který v nádherných názvucích otevírá kouzelnými melodiemi jednotlivé skladby, aby se pak porůznu do masivního rockového korpusu vlamoval a tvořil ty nezaměnitelné pestrobarevné kompozice.

Vrchol alba nastupuje ve chvíli, kdy se Savatage opírají do své desetiminutové fantasmagorie Morphine Child. Maximální úsečnost a syrovost, postavená do kontrastu s melodickými výlevy klávesové sekce a monumentálními sbory je demonstrací největší síly Poets and Madmen, a to právě rezignace na emocionální eufonii Wake Of Magellan. To umožnilo operaci s takovými šokantnostmi, jako je “road rock” (budiž tímto naplito na škatulata všeho druhu) v I´ll Run It, nebo neuvěřitelně dynamický kytaro - vokální téměř rap ve skladbě Comissar... Jakkoli to zní apokalypticky, dohromady to až překvapivě šlape...

Před námi totiž nestojí skupina mladistvých žaludů, kteří by se po hlavě vrhly do neznámých a experimentálních vod, před námi stojí čtveřice starých mazáků, kteří zanalyzovali síly a napřely je jediným směrem. Poets and Madmen je hodně silnou kompilací poměrně různorodých písní, které jednotí jedinečný rukopis tvůrců, ale především nebojácná kombinace syrovosti kytar a líbivých elegií piana. K životnímu výkonu se vypjal i Jon Oliva, nedá se říci, že by se člověku po Stevensovi nezastesklo, ale paleta barev Olivova vokálu je více než příjemným překvapením. Parádní disciplínou jsou i texty, takže jediné, co může kálet na pozitivní dojem, jsou reminiscence geniality Magellana. Síla Poetů je ale úplně někde jinde a po pár posleších můžu zodpovědně vytesat do netu, že tahle fošna stojí vrchovatě za to.