Když IN VAIN v roce 2007 vydali svou první desku „The Latter Rain“, vzbudili v rámci scény neskrývanou pozitivní zvědavost. Ano, pár výborných skladeb vyčnívalo nad ostatní, i když ty další byly jen variací na předchozí. Deska postrádala jakousi koncovou tečku a subjektivně se nestala ničím stálým, ani zvláště oblíbenou, nicméně pocit, že by se mohlo vyplatit Nory sledovat, přetrval. Pokud však předpokládáte, že je „Mantra“ jen jakýmsi lehce odlišným přirozeným vývojem, na jaký jsme většinou zvyklí, budete zřejmě (mile/nemile?) překvapeni. Dalo by se totiž s trochou nadsázky říci, že se nejedná o stejnou kapelu. Nebo přesněji – že se v rámci „The Latter Rain“/„Mantra“ nejedná o desky stejné kapely, po sobě bezprostředně následující. Aktuální nahrávka má velmi širokou škálu vokálu. Přes deathmetalový growling, čistý zpěv až k lehce bluesovému projevu ve skladbě „Mannefall“, popřípadě folkovému nádechu v „Wayphearing Stranger“. Mohli bychom samozřejmě do protiváhy postavit bez přemýšlení další body, kupříkladu více než hodinovou stopáž, nemluvě o pár nemilých přešlapech, především v druhé části desky.

Album začíná celkově nezajímavou „Captivating Solitude“, growling střídá čistý vokál, žádná nadšení, nic k zapamatování. „Ain´t No Lovin’“ přichází s podobnou polohou na jakou jsme byli zvyklí na „The Latter Rain“. Příjemné střídání, přes death-blackové pasáže k hutným kytrovým riffům, od zběsilých bicích s dvojšlapkou k jednoduše rytmus udávajícím. Do paměti se rychle vryje poměrně strhující melodie a příjemný pocit z neuvěřitelného mixu všeho výše zmíněného. Skladba plynule přechází přes hluk do velmi atmosférické, bluesové „Mannefall“, s naprosto odzbrojujícím, téměř až psychedelickým vokálem. Romantiku zastoupí následující „On The Banks Of Mississippi“ s lehkým doomovým odkazem, evokující například některé polohy ISOLE. Místy ale ne vše sedí tak, jak má a nahrávka se často rozděluje do světlých a naopak ne moc povedených momentů, které se střídají jak na houpačce. Obecně se ale rozhodně jedná o zajímavou a vítanou malou odbočku IN VAIN. Zato ze skladby „Wayakin (The Guardian Spirit Of The Nez Perce)“ jsem byla od prvního momentu na pochybách. Přemrštěně řečeno: špatné napodobování špatných vikingských kapel s nezapadajícími kytarovými vyhrávkami a motivačně-bojovným refrénem. Prvotní dobrá myšlenka o zařazení opět něčeho nového se nyní ukazála být, bohužel, zcela zcestná... „Circle Of Agony“ je jedním z nejtvrdších tracků, ukazuje proč jsou právě IN VAIN nejčastěji řazeni pod škatulku deathmetalu, a to zejména melodického, ačkoliv ji na aktuálním albu často a svěže „porušují“. Skladba dodává energii, následně s ní pracuje, aby se najednou, zničeho nic, přenesla do naprosto zklidněné-jemné roviny s jednoduchou kytarou a smyčci. Konec se však opět přibližuje prvotní náladě. Dvojice „Sombre Fall, Burdened Winter“ a „Wayphearing Stranger“ je úžasným závěrem. Úžasným závěrem se skvělou atmosférou, dobrými přechody, nápady a tak trochu folkovým zakončením, které vám v hlavě bude doznívat ještě nějaký ten čas.

Pokud jste IN VAIN neznali, nebo se vám jejich předchozí album přespříliš nelíbilo, věřím, že s „Mantrou“ by u vás mohli mít úspěch. A naopak taky věřím, že i příznivci „The Latter Rain“ mají pár možností najít si i na novince to své. Opravdu velmi příjemné album, které bohužel kazí pár dost nepovedených kousků.