Pár dní před tím, než na Brumlovce rozvine své „meditativno“ jeho svátost Dalajláma, konala se na témže místě duchovní seance poněkud jiného charakteru. Pro vyznavače prog-metalových katechismů samozřejmě mnohem závažnější a posvátnější. Velcí duchové hudební progrese se prohnali nad centrem Prahy a zamířili si to zčerstva na periferii, naduli oponu spánku a tak Snové divadlo mohlo rozehrát své v pořadí třetí vystoupení na území naší malé republiky.

V ohyzdné bolševické barabizně se ukrývá velmi solidní sál pro nějakých 2500 hlav a vězte, že se jich tam tohoto večera právě tolik tísnilo. Atmosféra výborná, pivo nedostupné, trička a mikiny předražené (900 – 1200 korun českých, jebem ti Boga!!!!). Vměstnáváme se na horní část tribuny, odkud je solidní rozhled na pódium – tam panuje černá látka zakrývající cosi zrůdně velkého, umístěného na nástavbě. Kolem osmé je sál zaplněn a halí se do tmavého pláště. Známý hlas: Open Your Eyes, Nicholas! Slova narážejí do stěny histerického řevu, která se výhružně vztyčila v prostoru před pódiem. Srdce zvonu krájí čas, černé látky padají, neskutečná artilérie mistra Portnoye počíná se blyštět ve vycházejících světlech. Ze zákulisí se vynořují světlonoši progrese a velké představení může začít.

Úvod je jasný, kostky jsou vrženy. Patnáctiminutový elaborát The Glass Prison je ten pravý doušek pro zahřátí. Nejprve laská svou šestistrunnou rákosenku John Myung, pak si Mike Portnoy kontroluje výdrž své perkusní mašinérie; John Petrucci se se svou sekerou také nemazlí a vrhá se na ní jako sršeň. Čtveřice bohatýrů počíná vyluzovat skutečný zvuk progrese. Sál vaří, vřeští, poskakuje. A kdo že chybí? Ale jistě, maestro James LaBrie. Vtrhává na pódium zčerstva, leč nohy mu podtrhává totálně utopený zpěv. Zvukařům to chvilku trvá, ale nakonec se vynořuje na hladinu a svým výkonem dává zapomenout na své tradiční úléty ve výškách. Úvodní kompozice z nového alba je syrová, technicky brilantně podaná, plná neuvěřitelné energie. Pak přichází pohlazení v podobě Strange Deja Vú ze Scenes From Memory. Stejně jako před chvílí fungovala agresivita, teď fungují procítěné sbory a klávesové plochy.

Sehranost kapely je náramná – kohouti Petrucci a Rudess si nedarují notu zadarmo, prohánějí se krkolomnými exhibicemi, dělají opičky. Mike Portnoy odhazuje své lidství a hlásí se k nadbubenické identitě – při všech těch příšerných sestavách, přechodech a zásecích stíhá postávat, zpívat, hecovat publikum, žonglovat paličkami (byť někdy s menšími potíži...) a navrch konverzovat s technikem, který mu neustále něco šteluje v útrobách bicí soupravy. Trochu stranou jakoby stál Myung, ale stačí ho chvilku pozorovat a uzříte basáka a kytaristu v jedné osobě. Klíčový post pro Snové divadlo, však před ním také Petrucci padá na kolena a klaní se jako muslim v mešitě. A v této konstelaci hvězd probíhá celý tří hodinový set, přeťatý patnácti minutami oddechu pro všechny.

V první části krom jmenovaných zní ještě 6:00 z Awake, ve kterém se LaBrie dotýká stropu svých hlasových možností. Pak dvě skladby z první desky kapely, spojené v jedinou kompozici a údajně značně předělané (nevím, neznám). Jsou mnohem přímočařejší, rockovější... LaBrie začíná místy laborovat se svým starým prokletím výletů mimo rytmus a výšku, ale včas se vrací. Pak překvapivě vypukává The Great Debate ze Six Degrees Of Inner Turbulence – věc nepříliš líbivá, komplikovaná, pro mnohé rozvláčná, ale vystřižená s takovým šarmem, že zůstává rozum stát. Jedna velká oslava instrumentálních dovedností. První polovinu koncertu pak uzavírá tutovka Pull Me Under, kterou halekají úplně všichni. Úžasně našlápnutá věc, která pumpuje s kotlem jako turbodmychadlo. Opona padá, první dějství končí.

Po krátkém restu, který připomínal posezení v parní lázni, rozeznívá své smyčce neviditelný orchestr a můj sen se stává realitou – Snové divadlo odehraje masivní Six Degrees Of Inner Turbulence (42 minut!!!) vcelku! To, co se odehrává v následujích minutách si netroufám popsat – je-li osm skladeb tvořící koncepční příběh o hranicích normálna a šílenství na CD krásným zážitkem, pak naživo se jednalo o duševní orgasmus! Všechno prezentováno s pečetí geniality – složité instrumentální bouře (War Inside My Head), překrásné melodické písničky (Solitary Shell) i něžná pohlazení americké pětice (pro mě vrchol koncertu – Goodnight Kiss). Vše je podkreslováno sugestivní projekcí mrazivě depresivních dětských malůvek na jinak trochu zbytečné plátno v pozadí. Když pak v jímavých a oslavných tónech Šest stupňů vnitřní turbulence mizelo v nenávratnu, cítil jsem, že tenhle koncert je tím nejlepším, jaký jsem kdy navštívil. Kotel cítí něco podobného, bouří, dupe, skanduje, když kapela „jakoby“ odchází. Nemůže být konec a všichni to vědí...

A vědí to i apoštolové progrese, kteří se po chvíli vracejí, aby oživili předposlední (a podle mne vrcholný) počin Scenes From Memory. Indickými motivy i nástroji opentlená Home připravuje půdu pro nadcházející buddhistický svátek, ale naše nirvána vezdejší panuje právě teď. Všechno je nádherné, snové – každé sólo, které Petrucci čaruje z mnohých kytar, klávesové tanečky, ocelové nosníky basy, burácející baterie... A výtečný James LaBrie, který si výkonem nezadá s oběma živáky kapely. Poté ještě trochu napalmu do ohně – The Spirit Carries On. Jako jeden hlas bouří hala při něžné úvodní pasáži, jako jeden hlas notuje nádhrené bridge i refrény. Navrch dostáváme od herců Snového divadla svižnou pecku Take The Time, to aby se nám hůře usínalo. Závěr je běsný, nadpřirozený, kaskády tónů, melodie se tříští jedna o druhou – hotový souboj progresivních titánů...

Toho večera se asi nikomu nechtělo fantasticky souznící pětici umělců pustit na další štaci; co mělo nohy vstávalo, co mělo ruce tleskalo, co mělo hlas ječelo... DREAM THEATER potvrdili, že koruna progrese právem dlí v jejich rukou... A víte proč? Protože ostatní kapely hrají, ale DREAM THEATER dělají umění. Velké umění...

Prosíme potencionální majitele fotek z koncertu, aby se s námi o pár z nich podělili. Dobrodinci nechť zašlu pár kousků na e-mail schmarc@quick.cz, nejlépe ve formátu *.jpg. Budeme jim velmi vděční...