OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Kým koncertné požiadavky mnohých kapiel sa líšia len v množstvách a značkách alkoholu, prípadne iných drobných malichernostiach, Scotta Kellyho pred jeho slovenským koncertom zaujímalo jediné – musel sa odohrať na netradičnom mieste. Žiadny klub, žiadny bar, žiadna koncertná sála. Jeden zo zakladateľov legendárnych NEUROSIS neprišiel do Európy kvôli obyčajnému turné, nechcel predstaviť nový album ani zarobiť prehnané peniaze. Podľa jeho vlastných slov v sebe potreboval zobudiť pocity nepohodlia a emócie, ktoré vkladá do svojej sólovej tvorby. A tomu obyčajnému, zošedivenému a vráskavému chlapíkovi s akustickou gitarou a otrasnými tetovaniami na rukách sa to v ten chladný januárový večer naozaj podarilo... Keď už nie kvôli charizme, ktorou dokázal zaplniť rozsiahle priestory trnavskej synagógy, tak určite vďaka niekoľkým slzám, ktoré mu nechcene vykĺzli z očí pri prehovore medzi skladbami.
Dať po rokoch dohromady dávno mŕtvu skupinu špeciálne kvôli jedinému koncertu je celkom slušný prejav fanúšikovstva. Pre domácich VANTH bol príchod Scotta Kellyho dostatčným dôvodom na „reunion“. Rovnako, ako interpret, ktorému v utorkový večer predskakovali, aj oni prezentovali predovšetkým neveselé piesne v jemne folkových, ale aj vypätých polohách, doprevádzaných, či úplne postavených na hre na elektrickú gitaru. Ak je úloha predkapely trafiť sa do nálady večera a navnadiť osadenstvo na jeho hlavnú hviezdu, VANTH ju splnili viac ako dôstojne.
Viac ako dôstojná bola aj účasť ľudí zvedavých na Kellyho samostatný koncert. Ktovie, koľko z nich bolo skutočne zoznámených s jeho sólovou tvorbou a neprišlo len vďaka pojmu NEUROSIS, spätom s jeho menom pravdepodobne navždy... Tak, či onak, Kelly si okrem výnimočného priestoru zaslúžil aj početnú kulisu. A tá – najmä pri záverečnom, niekoľkominútovom aplauze – neskrývala nadšenie. Jeho koncert mal ďaleko od nervozity a naliehavosti, typickej pre skupinu, v ktorej tento Američan pôsobí predovšetkým. V prevažne obyčajných, folkových skladbách, postavených na Kellyho nezameniteľnom chrapľavom hlase a decentnej hre na akustickej gitare, sa skrýval poriadny kus ľudskosti. Z človeka, ktorý pred desiatimi rokmi prekonal nepríjemnú drogovú závislosť a musel čeliť neľahkému životnému osudu, v ten večer vyžarovala nevídaná pokora.
Aj keď jadro hodinového koncertu Scotta Kellyho tvorili výseky z albumov „Spirit Bound Flesh“, „The Wake“ a nové, doteraz nevydané skladby, mnohí z prítomných určite spoznali pieseň „I Can See You“ z predminulého vydania zakladateľov celej post-metalovej vlny – „The Eye Of Every Storm“. Katarzia má však mnoho podôb a muž, v ten večer odetý najneformálnejšie ako to len išlo, dal za asistencie elektrickej gitary spomenúť aj na vzdialených kolegov zo SUNN O))) a ich koncerty v kostoloch, či katedrálach. Rovnako ako ich hudba, bol aj živý prednes jedného z frontmanov NEUROSIS netypickým zážitkom. Takým, na ktorý sa vďaka jeho príjemnosti a úprimnosti podania pravdepodobne nezabudne.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.