Aktuálna desiatka spláca dlh tradičnému rocku a metalu, je poctou redakcie Metalopolis tým zaslúženým menám, ktoré zväčšia bez väčšieho experimentovania, no s pretrvávajúcou charizmou dokázali aj začiatok 21. storočia obohatiť veľkolepými albumami. Je úplne jedno, či tým máme na mysli praotca metalového riffu Tonyho Iommiho v záprahu s Glennom Hughesom, nezničiteľných a večne nasratých SLAYER, či menej známe a konkrétnou scénou nastolené mená Dylana Carlsona a ENSLAVED. Prekvapí prítomnosť SLIPKNOT, ktorých povesť väčšina z vás zrejme považuje za nie príliš kompatibilnú s povesťou redaktorov tohto webu. V tomto prípade teda padol ďalší predsudok. Otázkou zostáva ešte to, či mnohé mená s veľkým potenciálom do VALHALLY DESAŤROČIA ešte prehovoria s niektorým iným počinom na vyšších priečkach, alebo z nášho subjektívneho pohľadu zažili svoj vrchol.

80. IOMMI/HUGHES - Fused (2005)

Stará metalová páka uštědřila mohutný direkt všem svým (o generace mladším) následovníkům jedoucím stále v odkazu hardrockové klasiky. Iommiho kooperace s exoticky znějícím Glennem Hughesem sice začala už o mnoho let dříve a poměrně uspokojivý výsledek byl zaznamenán již na předkrmu „1996 DEP Session“ , ale „Fused“ už je zcela o něčem jiném. Tahle fenomenální hardrocková jízda jde zcela v souladu s dobou svého vzniku a upoutá jak velmi moderním groovem, nápaditostí nové várky riffů Tonyho Iommiho, tak skladbami, kde Glenn Hughes svým melodickým hlasem doslova staví chrámy napěchované emocemi a srdnatým odhodláním. Nejenže jedno z nejlepších klasicky hardrockových alb uplynulé dekády, ale nejlepší deska, na které se Tony Iommi v posledních dvaceti letech podílel (tedy od časů sabathovských alb „Headless Cross“ a „Tyr“).

79. SYMPHONY X - The Odyssey (2002)

Do tohoto sto albového výběru by se směle mohla zařadit všechna tři alba SYMPHONY-X vyšlá v minulých deseti letech. „Pětka“ za svojí progresivní a instrumentální vypiplanost a „Ztracený ráj“ za svou přístupnost a chytlavost při zachování důstojné hudebnické tváře. Má-li se však vybrat jedno, pak je to „The Odyssey“. „The Odyssey“ stojí někde mezi a spojuje v sobě obě silné stránky této kapely. Ta zde předvádí úderný, rychlý a melodický metal v plné parádě. Na tomto albu si tato americká kapela sáhla na svůj pomyslný vrchol a bez pochyb jí za to patří místo na metalovém Olympu.

78. SLAYER - God Hates Us All (2001)

Z troch albumov od thrashmetalových titánov vydaných v uplynulej dekáde si svoje umiestnenie v našej exkluzívnej stovke určite zaslúži „God Hates Us All“ – hoci ide vo svojej podstate o extrémne vyvrcholenie sympatickej progresívnej fázy, ktorou SLAYER prechádzali v deväťdesiatych rokoch. Aj tu sa hrajú so zázračnými škatuľkami, divotvorne krútia zvuk gitár aj spevu, koketujú s hácéčkom, vo všetkom však idú na doraz, všetko je dokonale natlakované a v konečnom dôsledku veľmi pôsobivé. Pravidelný návštevník koncertov SLAYER si určite aj dnes s radosťou vychutná temné intro „Darkness Of Christ“ či parádne blasfemické hitovky „Disciple“ a „New Faith“. Album so znepokojujúcim názvom vyšiel v deň, ktorý navždy zmenil tvár celého sveta. Ak chcete soundtrack k pochmúrnym udalostiam uplynulého desaťročia, toto je tá správna voľba.

77. DECAPITATED - Organic Hallucinosis (2006

Fantasticky seřízený a skvěle šlapající polský stroj vyrazil mnohým počátkem roku 2006 dech. Od DECAPITATED se už i na základě předchozí tvorby dala očekávat nejvyšší kvalita, ale žánrový přerod, jež prodělali od své předchozí nahrávky, byl šokující. Absorbce moderního riffování, strojová rytmika sekající vše v nejbližším dosahu, dramatická atmosféra a celkově mnohem rafinovanější přístup ke skládání činí z „Organic Hallucinosis“ zářivý klenot moderního death metalu z poloviny první dekády nového milénia. Album, jemuž roky na kvalitách spíše přidávají.

76. TRISTANIA - Ashes (2005)

TRISTANIA se koncem devadesátých let stala jednou z nejvýraznějších kapel gothic metalového směru (tak řečeného „kráska a zvíře“). Počátkem tohoto desetiletí pak na albu „World Of Glass“ dosáhla svého pomyslného vrcholu. Na rozdíl od mnohých svých kolegů však cestu mohutných sborů a orchestrů opustila a vydala až překvapivě skromné album „Ashes“. Svou tajemnou, smutnou a zasněnou atmosférou navazuje na alba předchozí, ale intimní, citlivě provedená rocková hudba ukázala východisko ze slepé uličky, do které se gothic metal dostal. Během následujících let se někteří jejich kolegové vydali podobnou cestou, nicméně „Ashes“ se dá považovat za novátorský počin, odvážný krok stranou, který vyšel a pro kapelu znamenal vedle „Beyond The Veil“ další zápis do síně slávy.

75. SLIPKNOT - Vol. 3: (The Subliminal Verses) (2004)

Opus magnum strašáků z Iowy. Spojení s věhlasným producentem zafungovalo dokonale. Rick Rubin pomohl zkrotit a správně nasměrovat divokou sílu SLIPKNOT i pootevřít mysl pro melodičtější postupy. Výsledný mix hardcoru, metalu, hip hopu, alternativy a punku působí naprosto nadčasovým dojmem. SLIPKNOT se bohužel k tomuto albu nikdy předtím ani potom nepřiblížili.

74. SHADOW GALLERY - Legacy (2001)

Album „Legacy“ se dá považovat za pomyslný vrchol progresivní stránky americké kapely okolo multiinstrumentalisty Garyho Wehrkampa. Jejich nejlepší dílo už asi navždy zůstane „Tyranny“, ale jen o chlup. Hudba spíše pomalého rytmu, pěkné melodie, nápadité klavírní a kytarové motivy proplétající se kolem nosného základu a výrazné, vícehlasé sbory činí toto album výjimečným. A pak samozřejmě pro tuhle skupinu charakteristický a ve svém žánru jeden z nejlepších hlasů dnes již zesnulého Mika Bakera dává dohromady nezapomenutelný hudební zážitek.

73. VIRUS - The Black Flux (2008)

„The Black Flux“ bylo ve své době jedním z nejrůznoroději hodnocených alb roku. Jedni ho vynášeli do nebes, druzí jen nechápavě kroutili hlavou nad bezbřehým nadšením a euforickým vykřikováním o jakési „avantgardě“. Přes všechna pro a proti deska byla a stále je jedním z nejzajímavějších alb daného stylu. Skvěle vystavěné skladby, neotřelé melodie, dokonalý vokál a atmosféra, která má i po letech ambice přitáhnout k stále opakujícímu se intenzivnímu poslechu. K VIRUS není moudré přistupovat s očekáváním „tak trochu odkloněné“ cesty VED BUENS ENDE, protože jí za prvé prostě nejsou, nabírají jiný směr a za druhé má „The Black Flux“ dost kvality a nápaditosti k tomu, aby byla brána jako samostatná, snad i v následující dekádě aktuální, nahrávka.

72. EARTH - Hex; Or Printing In The Infernal Method (2005)

Stopa EARTH v uplynulej dekáde nadviazala na niť prerušenú drogovými patáliami Dylana Carlsona, kulminujúcimi v polovici deväťdesiatych rokov minulého storočia. Inšpirácia ich ranými dielami, ku ktorej sa neskrývane priznávali SUNN O))) a zastrešenie labelom Southern Lord katapultovali seattleskú skupinu do výšok, kam sa nedostala ani v dobe krátkej slávy, ku ktorej Carlsonovi začiatkom 90’s nepriamo dopomohol Kurt Cobain a kontrakt so Sub Pop. O to viac prekvapí, ako sa EARTH so šancou popasovali: nielen, že vrcholný album „Hex; Or Printing In The Infernal Method“ zožal úspech u recenzentov na celom svete, dočkal sa aj poslucháčskeho uznania. Nič neobvyklé, keby sa nejednalo o nahrávku silne inšpirovanú tradíciou amerického Divokého západu, odohranú s minimom gitarových efektov a bez spevu. Koncerty EARTH s ticho počúvajúcim publikom vyžarovali zvláštnu mágiu, zachytenú aj na „Hex; Or Printing In The Infernal Method“.

71. ENSLAVED - Monumension (2001)

Plne doceniť monumentálny „Monumension“ umožnil až tok času. ENSLAVED týmto albumom zlomili svoju tvorbu do novej epochy - v hrmotnej fúzii blacku, deathu a iných žánrov v psychedelickom rockovom opare. Nóri v plnej miere ukázali, že sa blackmetal dá robiť úplne inak aj pri zachovaní tvrdého jadra. Čo skladba, to zvukovo i kompozične absolútny klenot. Otvárací valec „Convoys To Nothingness“, progresívny nátresk „Enemy I“ alebo pokrivená baladická „Hollow Inside“ sú klenotmi v rámci celej tvorby kapely. To isté platí pre nahrávku v kontexte celej extrémne hudobnej scény. Zvukovo sa Nóri už nikdy neprekonali a aktuálnosť albumu neutrpela plynúcimi rokmi vôbec.

90. - 81. < pokračuj na > 70. - 61.