Keďže nás od finále delí už iba týždeň, poďme ho stráviť premýšľaním. Až sa dostanete na koniec tohto článku, budeme mať za sebou 80 albumov a chýbať bude už len posledných 20. Koho napadnú aspoň tri kapely, ktoré na sto percent v každej stovke dekády akejkoľvek zdravo premýšľajúcej metalovej redakcie určite musia byť a u nás sa doteraz neobjavili? Kde sú SATYRICON? DREAM THEATER, čokoľvek od Devina Townsenda? Kde sú preboha NEUROSIS?

Nejaký ten rôčik nás už hádam poznáte. Dali by ste naozaj ruku do ohňa za to, že takto o týždeň všetky tieto mená - a ďalšie, ktoré vám možno napadnú tiež - nájdete v kompletnej VALHALLE DESAŤROČIA?

30. DARK TRANQUILLITY - Damage Done (2002)

Výstavní skříň severského death metalu, po milimetrově přesné řemeslné práci sestavená v období, kdy revoluční „Projector“ ještě kapele dozníval v uších, ale ona už znovu myslela na své kořeny. „Damage Done“ je album plné neskutečných, temných emocí, členitých jako ledové kresby na zmrzlém okenním skle, které tehdy na deathmetalovém podnosu neservíroval světu nikdo jiný, než právě DARK TRANQUILLITY. Jen oni měli kytarový dvojzápřah Sundin/Niklasson, který mával riffy a kouzelnými melodickými vyhrávkami skoro jako čarovným proutkem, jen oni měli klávesy Martina Brändströma, které se zde vzepjaly k možná až životnímu výkonu a jen oni měli i Mikaela Stanneho, výjimečného zpěváka, zanechávajícího obrovský dojem navzdory tomu, že ve skutečnosti vlastně vůbec nezpíval. Proto má každá skladba na albu svůj jedinečný příběh, tak moc podobný třeba příběhu sněhové vločky, rodící se ve sněhové bouři a umírající ve slunečních paprscích, a proto také kdykoliv, když sáhnete do diskografie DARK TRANQUILLITY, zcela nepochybně zavadíte i o „Damage Done“.

29. THE OCEAN - Precambrian (2007)

„Precambrian“ je dílem vyzařujícím důmyslnou promyšlenost koncepčního alba, za kterou se skrývá pot a dřina, ale také tvrdá a nesmlouvavá cesta za úspěchem, tak jak si ho představuje Robin Staps a kolektiv kolem něj. Co se týče jednotlivostí, těžko by se dalo mluvit o něčem dříve neslyšeném. Metal, hardcore, náladový rock i další prvky zde v podstatě představují jen prefabrikáty, ze kterých je v konečném efektu poskládáno dílo přesahující běžná očekávání. Vše je podřízeno celku a celek zde funguje ve svých jednotlivostech. Album, které má vývoj, etapy, gradace i emoce a jehož pestrost vyplývá i z nepřeberného množství zůčastněných hudebníků, je v dokonalém souladu s příběhem, který je zde vyprávěn. „Precambrian“ je výlet hudebním světem, jehož smysl a pravidla sice THE OCEAN nevymysleli, ale dokázali je prezentovat s neskonalou precizností a působivostí.

28. KAMELOT - Karma (2001)

Předně – „Epica" byla lepší, ale „Karma" byla první. Skomírající speed metal dostal v roce 2001 koňskou injekci Youngbloodových melodických riffů, skotačivých symfo samplů a především Khanova křehkého hlasového rejstříku. Leccos už pravda naznačila přelomová „The Fourth Legacy", ale teprve tady jakoby si ta pestře zdobná paleta prostředků sedla. A, což člověka dodnes fascinuje, pohádkové divadlo KAMELOT jede ve svých fantaskních eskapádách i bez patosu. Tahle deska možná zestárla, ale závojíček krásy rozhodně neztratila.

27. GOJIRA - From Mars To Sirius (2005)

Silné hypnotické skladby, postavené na heavy kytarách a drtivých bicích, monumentální epické stavby, které vás na dlouhou dobu uvězní ve svých zdech. Do detailu dotažené, chytře vystavěné dílo, které i přes gigantickou stopáž působí velice kompaktním dojmem. Francouzi si vzali ze všech metalových odnoží kousek a naroubovali jej na svůj jednoduchý základ. Celé album působí velmi jednoduše, přesto je díky magickému souznění kytar a bicích nenapodobitelné. A ty velryby jsou tam prostě boží.

26. JESU - Silver (2006)

Nahrávka, na které se Justin K Broadrick odklonil od industriálního lomozu a ukázal, že má citlivou duši. Sice se na ploše EP nacházejí pouhé čtyři skladby, ale o to intenzivněji působí a v srdcích posluchačů zanechávají příjemně sladký pocit. Dozvuky předešlé depresivní a stísněně laděné tvorby jsou na „Silver“ sice stále patrny, nicméně v kombinaci s všudypřítomnou melodičností utvářejí zvláštní pocit melancholična, který není zrovna snadné vymazat z paměti. Klíčovým slovem alba je mlžná, zasněná atmosféra, která je tak hustá, že by se dala krájet, a také díky tomu je možno „Silver“ zařadit mezi nejpozoruhodnější nahrávky uplynulého desetiletí.

25. PAIN OF SALVATION - Remedy Lane (2002)

PAIN OF SALVATION na první části „The Perfect Element“ ukázali veškeré progresivně metalové konkurenci záda způsobem, ze kterého se těžko vzpamatovávalo. Jenže až na „Remedy Lane“, křehčí a zadumanější sestřičce, si toho konečně všimli i všichni kolem. Přitom POS projednou jen zklidnili hormon a nekonaly se žádné výpravy do neznáma. Jenže naprosto dokonale vybroušená kolekce v čele s „Ending Theme“, „Undertow“ či „Chain Sling“ jednoduše umlčela i poslední pochybovače a do světa vyslala jasnou zprávu, že tihle Švéďáci kolem Daniela Gildenlöwa mají v sólovém úniku stále obrovský náskok a vzhledem k nezájmu hlavních favoritů makat na jeho zlikvidování si ho určitě ještě nějakou tu dobu udrží.

24. SYSTEM OF A DOWN - Mezmerize / Hypnotize (2005)

Kvalitatívna vyrovnanosť. To je základná charakteristika všetkých albumov SYSTEM OF A DOWN. „Mezmerize / Hypnotize“ bol bezpochyby jedným z najočakávanejších (rockových) hudobných diel minulého desaťročia. Kapela na troch predchádzajúcich plackách okolo seba plnými priehrštiami rozhadzovala nápady napchaté originalitou a živelnosťou. Neustúpila ani na nasledovníkovi „béčkového“ „Steal This Album“. Naopak pridala ešte viac hravosti, zdravého hnevu a ťažko definovateľnej hollywoodskej poetiky. Na „Mezmerize / Hypnotize“ je jasne cítiť štiepenie dvoch hlavných tvorivých vrstiev – Malakianovej a Tankianovej. Spätne sa zdá úplne logické, že sa kapela po tomto albume rozpadla. Opraty drží jasne v rukách Malakian, ktorý sa navyše derie k mikrofónu viac ako kedykoľvek predtým. Jeho sugestívny vokál je skvelý, ale bohvie kam by to viedlo, ak by SOAD prišli s ďalším albumom. „Mezmerize / Hypnotize“ je vynikajúca doska, po ktorej od SOAD možno už nič nepríde a nakoniec to tak snáď bude aj dobre. Ale to už sú hypotézy na úplne inú tému.

23. SUNN O))) - Black One (2005)

O tom, ktorý album SUNN O))) je najlepší, by sa dalo polemizovať, no práve „prvý čierny album“ znamenal skutočný prelom. Po dvojici „White 1“ a „White 2“, na ktorých sa duo O’Malley-Anderson pokúšalo o experimenty, sa v roku 2005 vrátili oblúkom späť, k odkazu „2“ od EARTH a vlastných začiatkov, ovplyvnených práve touto doskou. „Black One“ bol opäť metalový album, ktorý dokázal zasiahnuť rovnako tak kritikov a ich kulminujúcu túžbu po „niečom novom“, ako aj bežných „metalistov“. Vokálna spolupráca s Maleficom z XASTHUR a Wrestom z LEVIATHAN spojenie s metalovou scénou podčiarkla rovnako ako zaradenie svojrázneho coveru „Cursed Realm (Of The Winterdemons)“ od IMMORTAL. „Black One“ je dôležitým albumom nielen pre svoj hudobný obsah, ale aj pre efekt snehovej gule, ktorý vyvolal.

22. EPHEL DUATH - Pain Necessary To Know (2005)

Byť fanúšikom EPHEL DUATH vyžaduje naozaj veľkú dávku trpezlivosti. Nielen pre (údajnú) ťažšiu stráviteľnosť väčšiny ich albumov, môžu za to aj neustále zmeny, ktoré ich sprevádzajú už od samého vzniku. Či už išlo o zmeny spôsobené prívalom fantázie a nových hudobných vplyvov, alebo obmeny vynútené ťarchou neustálych personálnych a finančných problémov, inšpiratívni Taliani nikdy nestáli pridlho na jednom mieste. „Pain Necessary To Know“ predstavuje odklon od jazzovejších a jemnejších polôh, ktoré v kapele úspešne presadzoval basgitarista Fabio Fecchio a ktoré tak dobre vyvažovali chaotický celok na prelomovom „The Painter´s Palette“. EPHEL DUATH však dokázali, že sa pri pokuse o prekonanie samých seba bez problémov zaobídu aj bez nich. „Pain Necessary to Know“ je vo svojej podstate oveľa drsnejšia, no pre mnohých tiež trvanlivejšia nahrávka, než akou bol jej predchodca. Pod nánosom na prvý pohľad nesúrodých rytmov, šialených technických inštrumentácií, pod svojským hardcorovým revom a krásnym obalom z dielne Trine Og Kim sa opäť skrýva bez preháňania geniálne dielo. Či podľa redakcie Metalopolis prekonalo do nebies vynášanú „paletu“? Nechajte sa prekvapiť.

21. KLIMT 1918 - Just In Case We´ll Never Meet Again (2008)

Jestliže byl první kotouč „Secession Makes Post-Modern Music" ještě naplněn metalovou neotesanosti a nadšenými citacemi známějších kolegů NOVEMBRE, následující regulérní deska „Undressed Momento“ již sebevědomě konstituovala typický rukopis, který Italové na této prozatím poslední nahrávce dovedli ke svému vrcholu. Nahrávce natlakované skvěle napsanými skladbami s nádhernými melodiemi s výraznou patinou melancholie, které nejde takřka oposlouchat a které jsou i přes svou hitovost prosty laciné podbízivosti. KLIMT 1918 vykročili svou cestou a „Just In Case We´ll Never Meet Again“ je příkladnou ukázkou po všech stránkách vyváženého rockového alba, k němuž se budete stále rádi vracet.

40. - 31. < pokračuj na > 20. - 11.