OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
ELYSION jsou řecká kapela a album „Silent Scream“ je jejich prvotinou. Do kupy se dali před třemi lety, vzápětí vydali demo, kterému se dostalo pozitivní kritiky a kapele se po nějaké době podařilo uzavřít smlouvu s Massacre Records. Lze mluvit o slušném úspěchu, vydat po tak krátké době album u relativně silného vydavatele. Díky tomu mohli spolupracovat s uznávaným zvukovým kouzelníkem Tedem Jensenem v jeho studiu Sterling Sound Studios. Za mikrofonem stojí jistá Christianna, která disponuje pěkným, zvučným a nízko položeným hlasem. Sečteno, kapela má v ruce všechny trumfy, aby dobyla obě pobřeží Atlantského oceánu. Proč tak nadneseně? Inu, z desky „Silent Scream“ mám dojem, že někomu (ať už vydavateli, nebo kapelníkovi, Johnnymu Zerovi) se zachtělo nových EVANESCENCE. Hudebně se kapela drží zlatého rock/pop/metalového středu a svým projevem připomínají něco mezi THE GATHERING a LACUNA COIL. A ačkoliv jejich dítko na scénu nepřináší ani píď nového, jde přesto o podařený materiál, který za poslech stojí. V jedenáctce písní se pár povedených, s hitovým potenciálem, najde. Ty ostatní jsou většinou lehké melodie, které prošumí kolem hlavy, avšak silnější dojem nezanechají. Album se vcelku příjemně poslouchá, ale v rámci žánru jde o průměr. Jestli ELYSION zaujmou širší publikum, nebo zapadnou, to ukáže až čas.
5,5 / 10
Vydáno: 2009
Vydavatel: Massacre Records
Stopáž: 43:53
Elysion sice neprisli s nicim vynimocnym a originalnym,ale predsa len z priemeru toto album vytahuje zopar naozaj dost podarenych melodii a vyborna spevacka. Ako nenarocny hudobny podklad k nejakej cinnosti je toto album celkom idealne.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.