Texaská bruska na svém ultimátním záseku, který určil pravidla pro vývoj na tvrdě metalové scéně na (minimálně) dalších pět let, otočila kormidlem zcela opačným směrem, než tomu bylo v případě METALLICY o půl roku před tím. Přestože obě kapely již nějakou dobu vyznávaly power metalové pojetí riffů ve středních tempech, u PANTERY šlo vždy především o hutnost a nekompromisní průraznost soundu, který zásluhou Terryho Datea doznal právě na „Vulgar Display Of Power“ těžko někým překonané síly. Brutální záseky u kytary vždy osamoceného Dimebaga Darrella, podporované hromovládnou smrští jeho bratra Vinnieho Paula a doplněné o hlas rozzuřeného „macho“ zabijáka Phila Anselma, který na pódiu vždy působil jako urvaný ze řetězu, to byla kombinace, které zkrátka nešlo odolat. Rovněž jimi patentovaný křišťálově čistý zvuk působil ve své době skutečně zabijácky, takže album se ihned stalo horkým zbožím a adeptem na titul „deska, která boří staré pořádky a stanovuje nová pravidla“ .

Je s podivem, kolik energie kapela nahromadila za rok a půl strávený převážně na úmorně dlouhých turné (zejména šňůra v předprogramu JUDAS PRIEST skupině po propagační stránce ohromně pomohla). Od předcházejícího a rovněž vynikajícího alba „Cowboys From Hell“ se nový nosič lišil zejména zvýšením hutnosti po vzoru nejstarších alb od BLACK SABBATH, která (stejně jako celá řada thrash metalových a hardcoreových alb z osmdesátých let) stála předlohou pro konečný výsledek hudby PANTERY té doby a vzápětí byla signifikantní i pro brzký vývoj metalu na americkém kontinentě v průběhu celých devadesátých let. „Vulgar Display Of Power“ šlo totiž ještě více na dřeň, než tomu bylo v případě jeho o něco melodičtějšího (vlastnost, která z tvorby PANTERY postupem devadesátých let zcela vymizela) a pestřejšího předchůdce, takže o albu ihned začali pět ódy všichni zapřísáhlí tvrďáci a fanoušci inklinující k hardcoru, kteří si u metalové hudby nepotrpěli na příliš aranží a kudrlinek. Přesto se nedá říct, že by PANTERA nezůstala u thrash metalu, jen jej zjednodušila, zpomalila a dbala více na průraznost výsledného soundu. SLAYER byli rázem (a dnes víme, že předčasně) posíláni do šrotu.

Sebevědomí členům PANTERY také nikdy nechybělo a proto v době, kdy vycítili šanci a zjistili, že o ně začíná být opravdu velký zájem, se nechávali často slyšet a svými výroky mnohokrát dokonale zazdívali všechno zastaralé, příslušící k metalové scéně předchozí dekády. Jakoby zapomněli, co v té době sami hráli. Byla to zkrátka doba velkých přeměn, kdy se malé ryby díky hbitému přeřazení na nový, modernější způsob vyjadřování během několika měsíců či let stávaly rybami velkými, a ty velké byly naopak rády, že se vůbec udrží pohromadě.

K albu samotnému. První, co upoutá, je vpád kytar do „Mouth For War“, což je skladba jasně definující hudbu PANTERY na vrcholu tvůrčích sil. Úderný a nekompromisní tah na branku, riffy ostré jako břitva a Anselmův uřvaně frázující pěvecký projev, který zásadně ovlivnil celou řadu kapel té doby. Terry Date albu ponechal přirozený zvuk, takže ve studiu jen málo docházelo k navrstvení několika kytar na sebe, což je znát ve chvílích, kdy Dimebag Darrell hraje sóla, pod kterými duní už jen basa Rexe Browna. Skladby „A New Level“ a „Walk“ operují ve středních tempech a znovu staví na čitelných a velmi výrazných riffech. Z dnešního pohledu se právě tyhle dvě položky dají zařadit mezi největší klasiku od PANTERY, protože byly na dlouhou dobu pevnou součástí jejich koncertního setu. Mezi metalovými fanoušky byla ve své době velmi oblíbená následující „Fucking Hostile“, což je takřka hardcoreový nášleh – razantní, rychlá a poměrně chytlavá skladba, kterou lze považovat za pokračovatele metallicovských čísel „Damage Inc.“ a „Dyer´s Eve“. O tom, že Phil Anselmo je vynikající zpěvák, který zvládá širokou paletu hlasových poloh a je mu tedy vlastní i ta něžnější a melodičtější, přesvědčil už na minulé desce ve skladbě „Cemetary Gates“. Nyní podobné vlastnosti předvedl ve skladbách jako „This Love“ a „Hollow“, které z baladické fáze postupně vygradují v další tornádo riffů. Tento přívlastek si zaslouží zejména píseň „Rise“, která přímo staví na jednoduché riffopalbě bez náznaku nějaké melodie a ohebnosti, jež by song nějakým způsobem obohatila. Další skladby jako „No Good (Attack The Radical)“ nebo „By Demons Be Driven“, to už byl pouze koncentrovaný oheň a vztek. PANTERA tedy dominovala agresí a doba jí tenkrát velmi přála, takže není divu, že období mezi roky 1992-1997 mám zaevidované jako éru, kdy se melodie (až na pár výjimek) v metalové hudbě zkrátka příliš nenosily.