Jak co nejrafinovaněji zakamuflovat fakt, že vlastně hrajete „obyčejný“ symfonický metal s ženským zpěvem, dnes už poněkud za svým nejzářivějším zenitem? Třeba tak, jako pražští LAMMOTH na svém oficiálním debutu „Machine“, jenž spatřil světlo světa po třech letech od dema „Reflections“, tedy záznamu, se kterým kapela poprvé výrazněji promluvila do dějin domácího podzemí (a v soutěži Česká rocková liga s ním v roce 2007 například došla až do semifinále). Za tu dobu jistě uplynulo spoustu vody, z čehož lze mimo jiné usuzovat, že novému materiálu věnovala skupina skutečně zvláštní a detailní pozornost. Výsledkem pak je nahrávka, která má rozhodně co říci v mnoha směrech.

Nejdůležitějším znakem „Machine“ však je, že rozhodně nehraje na první dojem. Pokud dáte především na něj, měli byste nejspíš zkusit štěstí u jiných domácích spolků. Spletitá je totiž cesta k podstatě současných LAMMOTH a na posluchače na ní čeká nejedno teoretické úskalí, vyplývající především ze znatelného příklonu skupiny k progresivnímu a mnohem komplikovanějšímu metalovému vyznění. Není v tom ovšem žádná samoúčelnost, je to zkrátka jen věrný obraz produkce kapely jako takové. Silně lyricko – epicky pojaté, melancholicky provzdušněné spoustou nehmatelných pocitů a především plné mnoha jakýchsi abstraktních okamžiků, typických i pro literární předlohy nahrávky z per J.R.R. Tolkiena, H. P. Lovecrafta a J. Zahradníčka (odtud i samotný název alba). V tomto duchu si kapela (i její ženský středobod) zadávají nelehké úkoly, s nimiž se nicméně v převážné většině popasovávají se ctí. Proto také hýří všemi možnými barvami a náladami, proto jim není žádná odchylka od klasické struktury metalové písně cizí a proto po nich téměř vždy zůstane ve vzduchu záhadný opar, kvůli němuž si album jako celek budete pouštět znovu a znovu, v bláhové naději, že mu konečně porozumíte. Ovšem to je na něm to povedené – jako střípky z mozaiky z něj stále dál a dál budou vystupovat nové okamžiky a momenty, jichž jste si až doposud nevšimli, a které vás zase postrčí k dalšímu poslechu. A aniž byste mohli zodpovědně říct, že je s objevováním „Machine“ konec, budete mít najednou před sebou výrazných deset skladeb, namíchaných z té nejčistší radosti hrát poněkud odlišně a složitěji, než bývá obecně zvykem (někdy pravda, až zase zbytečně složitě, viz. evidentně nadbytečné pasáže nejdelších skladeb alba „Storyteller´s Inn“, titulní „Machine“ a „Westward Nevermore“), ale zároveň s velkým citem pro vyjádření podstaty věci, s celou její nedozírnou zadumaností a zjevným sklonem k vyhýbání se přímým odpovědím.

Mohu-li zde krom obyčejného „recenzování“ na závěr srovnat také celkový můj dojem s dojmy, jaké vyvolá kupříkladu převedení literární předlohy do filmového zpracování, pak musím šestičlennému ansámblu LAMMOTH vyseknout poklonu. Připravil nám vskutku komplexní zážitek (na jehož vrcholu možná stojí, ale možná také ne, obě části skladby „The Nameless City“), katapultující jej oprávněně mezi úzkou skupinu úspěšných domácích perfekcionistů, jimž poměry a některé druhy stagnace na tuzemské scéně rozhodně nejsou lhostejné.