OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Pokud se v dnešní době kapela profiluje jako čistě instrumentální a rocková, začínám šilhat buďto k postrockovému vlnění nebo matematickému řádění modelu DYSRHYTHMIA nebo BEHOLD... THE ARCTOPUS. SLOW TENSION však nejsou ani takoví ani makoví. Svoji vizí instrumentální kytarovky jsou věrni klasickému progresivnímu rocku s notnou dávnou atmosféry, o kterou se starají hlavně klávesové nástroje. Oproti minulosti v albu „Exit“ ztrácí ve skladbách kytara své dominantní postavení a pozornost se poměrně rovnoměrně rozmělňuje mezi všechny hrající. Pokud jsem v minulosti u této kapely žehral na nevýraznou rytmiku, musím nyní jen uznale pokyvovat hlavou. Nové posily jsou znát a posunují ji o hodný kousek kupředu. Zvláště basové party jsou aranžovány s velkou dávkou citu a zkušenosti, přičemž basa naprosto famózně proklouzává mezi polohou, kdy na sebe přebírá většinu pozornosti a kdy funkčně mizí do kopáků.
Aranžérská práce zůstává stále uzamčená v prostorách, které SLOW TENSION mají nejraději. Mnoho nápadů, poctivá rocková řemeslnost, odmítání trendů. Poněkud staromilské, ale ve výsledném kontextu sympatické a důvěryhodné. Tomu je uzpůsoben i zvuk, který spadá spíše do lepšího průměru, než aby něčím překvapil nebo vynikal. Pokud by se celkový sound trochu víc našťavil a odstranil se poněkud sterilní igelitový přehoz, který nahrávku obepíná, bylo by lépe. Vedle syntezátorových plachet a klavíru mi chybí více reálných, ať už hostujících nebo samplovaných nástrojů, což by albu dodalo mnohem větší jiskru.
Ovlivnění lídry artrockové scény DREAM THEATER kapela nezapře, stejně jako odkojení giganty klasického rocku a metalu. Nově SLOW TENSION nabírají i jazzrockovou příchuť a kéž by jí bylo více, neboť tato uvolněnější míza kapele neuvěřitelně sluší. Pokud mám srovnávat s albem „Exit“, které bylo předchůdcem tohoto kotouče, rozhodně musím říci, že „Inner Fragments“ zaujalo jako celek více, a to i přestože jsem přesvědčen, že „Exit“ mělo více malebnějších melodických míst a hitového potenciálu. Novinka je složitější na poslech, ale musím současně i dodat, že noví SLOW TENSION jsou materiálem trvanlivějším. V příštím období budu kapele držet palce, ať se jí vydaří i lepší zvukové balení.
Instrumentální progresivní rocková náladovka z Novojičínska.
7,5 / 10
Jiří Vratislav
- el. kytara
Jakub Vašica
- klávesy
Marcel Foltas
- basa
Aleš Ružička
- bicí
1. Solarscape
2. Artificial Sun
3. Delta Noise
4. Flowers of Speech
5. Balsa
6. Mécanique
7. Ecliptic
8. Forgotten
9. The Last Fraction
Vydáno: 2009
Vydavatel: ST records
Stopáž: 44:00
Produkce: SLOW TENSION
Studio: studio Unart-Slavičín
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.