O italských chaoticích PSYCHOFAGIST nebylo nějakou dobu slyšet. Je tomu už pár let, kdy o sobě dali v našich končinách vědět zběsilým vystoupením v rámci festivalu Obscene Extreme, které navíc i zvěstovalo jejich debutové bezejmenné album z roku 2004. Na něm se skupina předvedla jako slušně zdivočelá sebranka, které jsou jakékoliv hudební konvence naprosto cizí. Zničující smršť všeho možného, co se dá zařadit do škatulek souvisejících s pojmy jako mathcore, hardcore anebo grindcore, byla skutečně jen těžce stravitelným soustem, ale o nějakém bohapustém trýznění hudebních nástrojů nemohlo být řeči.
Po letech kapela opět nabírá síly, vzývá tvůrčího ducha a je tedy zpět s další náloží hudebního ekrazitu. K tomuto účelu vlastnoručně zhotovená škatulka s názvem „Unstable Grindcore“ myslím celkem výstižně popisuje pravidla hry, kterou si zvolili PSYCHOFAGIST. Hry, ve které je vše dovoleno a nic není zakázáno. Nějaká pravidla bychom zde však přeci jen našli. Považujeme-li za ně snahu absolutně se vymanit z jakékoliv svazující snahy o byť jen náznak standardní písničkové struktury. Italové ten svůj neuchopitelný zvukový propletenec valí před sebou povětšinou ve vysoké rychlosti a nijak se přitom neohlížejí na dění v okolním světě. Pouze si dále úspěšně rozvíjejí koncept z prvního alba, jež spočívá v totální, leč pečlivě naplánované hudební destrukci. Nezpochybnitelný pokrok lze vystopovat v instrumentálním provedení, které ruku v ruce s kvalitní produkcí nabízí milovníkům disharmonických divočin vskutku solidní zážitek. K tradičním nástrojům (kytara, basa, bicí) se tentokráte přidaly další doplňující instrumenty a především pak lomozivý zvuk barytonového saxofonu, který navíc rozhodně neplní pouze roli oživujícího doplňku. Naopak, je téměř všudypřítomný a jeho zvuk výrazně napomáhá formovat maximálně neurotickou náladu jednotlivých skladeb, přičemž v takové „Biodegradazioni“, mimochodem na nahrávce jedné z mála klidnějších, se nachází přímo v epicentru dění, kolem kterého se jakoby nesměle potulují ostatní nástroje.
Rozhodně potěší i příjemně vytažený zvuk baskytary. Basa vůbec v některých momentech evokuje pocit, že do toho zničujícího kolotoče snad ani nepatří, aby však hned vzápětí prostřednictvím některé z četných vyhrávek sama zavelela ke zklidnění, které předchází další zdrcující chaotické vřavě. Italům rozhodně nelze upřít ani nadhled a vtip, který se kromě různých hudebních vylomenin naplno projevuje i v dokonale zaranžované „country představovačce“ „Defragmentation Rotunda“.
Možná se zeptáte, proč je navzdory veskrze pozitivním předchozím slovům u recenze uvedena taková výsledná známka. Potíž podobných nahrávek, a tato není výjimkou, spočívá v tom, že se posluchač v celé té spleti riffů, intermezz, nepolapitelné rytmiky a střídání zklidňujících a zdivočelých momentů prostě občas ztrácí. Přesto zrovna PSYCHOFAGIST nebudí dojem, že by celé své snažení postavili na ledabyle naskládaných hudebních motivech bez jakéhokoliv naplánování. Ovšem i v jejich případě přicházejí chvíle, kdy se tato sloučenina všemožných extrémních žánrů mění v jeden nepřehledný celek. Těch však už i v porovnání s debutem ubylo, a to i navzdory ještě většímu přitlačení na pilu. A to je výsledek, ze který lze tyto Italy nepochybně pochválit a jejich desku s klidným svědomím doporučit.