OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Skupina FACE OF AGONY jsou slovenští vyznavači poctivého thrashmetalového old-schoolu. Jejich vlastním nákladem vyprodukovaná již čtvrtá nahrávka „Hunting Season Opened“ má všechny předpoklady si v oblasti tohoto kovového najít své příznivce. Jde totiž o dílo, ve kterém je rozpoznatelné stoprocentní zaujetí muzikantů pro danou věc. O FACE OF AGONY lze říci, že jsou kapelou ortodoxní, protože nic nenapovídá skutečnosti, že by na své novince chtěli svůj směr někam posouvat, byť jen o píď. Devět dobře šlapajících songů oplývá mnoha atributy upomínajícími jak na tvorbu legendárních hrdlořezů ze SLAYER, tak některých skupin ze zátoky Bay Area (nejpravděpodobněji TESTAMENT). Precizní souhra bicích a kytar žene všechny songy stále kupředu, aniž by měl posluchač lačný po ostrých metalových riffech čas na nějaké menší vydechnutí. Zkrátka hromada valící se energie, která se zastaví až po pětatřiceti minutách od chvíle, co se dala do pohybu. Záchytné body nehledejte, nahrávka působí velmi vyrovnaně.
Síla téhle kapely tkví zejména ve hře bubeníka Svena (což je takový púchovský Paul Bostaph). Naopak rezervy slyším jednoznačně u frontmana, jehož projev absolutně postrádá osobitost a patřičnou kvalitu vokalistů z kapel o něco známějších. Bohužel v jeho projevu není ani náznak nějakého obohacení nebo posunu od obyčejného thrashmetalového vyřvávání do úderných riffů, které se nese ve stále stejné poloze. Druhou rezervou je pak mírný nedostatek kytarových aranží. Tak trochu zde totiž postrádám větší počet kytarových vyhrávek, hvízdání vyšších tónů nad hlavním riffovým válcem nebo dokonce sól. Ale třeba to tak kapela chtěla. Vše se tedy nese ve znamení třeskutého neúnavného hoblingu. Pro fanoušky takto nasměrované hudby půjde určitě o nahrávku, která stojí za povšimnutí a pro ostatní pak o maximálně lehce nadprůměrnou záležitost.
Slovenská old school thrash metal jízda!
6 / 10
Viktor Mareček
- zpěv
Martin Lajcha
- kytara
Martin Kucej
- kytara
Marcel Chleban
- baskytara
Sven Macúš
- bicí
1. Arrival
2. Deliver Us To Saint Evil
3. The Great Escape
4. Still Alive
5. Devil Believe In Us
6. Born Under Red Star
7. Lost In Time
8. Palestina Burns
9. Vox Populi
Hunting Season Opened (2009)
The Die Is Cast (2005)
Imitations Of Life (1999)
Welcome To Our Souls (1998)
Vydáno: 2009
Vydavatel: vlastní náklad
Stopáž: 36:00
Produkce: Face Of Agony
Toto sa mi páči, kapela, ktorá hrá klasický thrash metal odjakživa, nie odvtedy, čo to zase začalo byť "cool".
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.