OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Do poslechu „Majesty And Decay“ jsem věru nevkládal žádné velké naděje. Vlastně by k němu ani nedošlo, kdybych onehdy kdesi nezahlédl slibně vypadající obal novinky (přece jen je od toho, aby prodával, jen co je pravda). Ten a skutečnost, že s novým, v pořadí již osmým řadovým albem, přestoupili američtí veteráni IMMOLATION ke slovutným Nuclear Blast, byli nakonec tím, co mě postrčilo to přece jen zkusit. I tak ve mně ovšem hlodal červíček nadbytečnosti, vždyť přece jen, dávno ztracené a zašlé dny světské slávy, to bylo to, po čem jsem se nejčastěji ohlížel při poslechu posledních alb kapely, kdysi dávno stvořivší stylové klenoty smrti jako „Dawn Of Posession“ a „Here In After“.
Vím, vím, zase tahám sovy do Atén, ale kdo by na mém místě netahal? Základní stavební kameny kapely Ross Dolan a Robert Vigna už to spolu táhnou tak dlouho, že i někteří zastánci stavu manželského by nad tím kroutili hlavou, a stejně jako už nemůžou ničím překvapit sami sebe, nemůžou překvapit ani nikoho z nás, kdo jsme jim kdy naslouchali. Death metalový koníček jim je bezpochyby nadevše a podle toho a podle aktuální míry koncentrace a nápaditosti lze pokaždé, když jej nechají promluvit do své diskografie, spolehlivě odhadnout jeho aktuální účinek. Ačkoliv, spolehlivě. „Majesty And Decay“ jsem zprvu v soukromí nezávazně klasifikoval jako logické pokračování sestupné tendence posledních alb IMMOLATION, ovšem když došlo na dostatečný počet náslechů, musel jsem své kritické mínění malinko poopravit. Tady už to tak vypadá, že pánové Dolan a spol. hodlají napravit onen spíše méně příznivý dojem, který navodili alby předešlými.
Již vzpomínaný majestátně ponurý obal (schválně, kolik z vás si při pohledu na něj vzpomnělo na scénu z kultovního filmového zpracování Barbara Conana, v níž si legendární hrdina opatřuje meč od podobně usazené postavy dávného vládce?), majestátně zašlé intro a úvodní skladba s kvičivým riffem, která by sice mohla oživit důvěru v invenční akcie kapely, ale ve finále k tomu slyšitelně není dostatečně kovaná. To není pro začátek nic, na co bychom v podání IMMOLATION poslední dobou nemohli narazit. Věci se ovšem mění s „A Token Of Malice“, kde do popředí vystupuje výrazný melodický motiv a skladba i se svou rytmicky velmi důraznou mezihrou náhle rozbrušuje svou předchůdkyni na tisíce malých železných pilin. Podobně i z následující titulní věci a „Divine Code“ vyzařuje důrazný dojem, že kapela ví, co dělá, což ji samozřejmě rázem dodává na úplně jiných, death metalově daleko zdravějších barvách. Napětí číhá za každou pasáží, typická atmosféra strachu se nenechává dvakrát přemlouvat, skvěle nazvučená sóla i riffy jsou pospolu s chorobným Dolanovým vokálem naprosto devastující. Tahle kapela že také někdy dovedla nebýt zajímavou? Nepovídejte …
Podobná razantnost ovšem „Majesty And Decay“ naneštěstí není vlastní po celou jeho hrací dobu a IMMOLATION s tím (a sami se sebou) vpodstatě bojují až do jeho samotného konce, kdy chvílemi jsou skutečně k zulíbání a chvílemi zase naopak jednoznačně zralí na pořádný palec dolů. Ty důležitější momenty (mezi jinými mi dovolte zdůraznit „A Thunderous Consequence“) však nakonec přece jen převáží, a tak je zase po létech skutečně radost poslouchat, kterak se v nich americká čtveřice pěkně po smrťácku noblesně rouhá jako za (muzikantského) mlada. K úplnému vyrovnání se se stíny v nedávné minulosti to ovšem bude chtít ještě daleko důslednější autorský výkon, to je zase třeba si říct na rovinu, a počkat s tím mazáním medu kolem úst minimálně do příště. Snad už to ale tentokráte bude definitivní.
V zásadě povedené odmítnutí nevyvážených výkonů z předchozích alb, byť je nad slunce jasné, že pod pojmem „death metal v podání IMMOLATION“ si asi lze představit ještě něco celkově mnohem intenzivnějšího.
6,5 / 10
Ross Dolan
- zpěv, baskytara
Robert Vigna
- kytara
Bill Taylor
- kytara
Steve Shalaty
- bicí
1. Intro
2. The Purge
3. A Token Of Malice
4. Majesty And Decay
5. Divine Code
6. In Human Form
7. A Glorious Epoch
8. Interlude
9. A Thunderous Consequence
10. The Rapture Of Ghosts
11. Power And Shame
12. The Comfort Of Cowards
Acts Of God (2022)
Atonement (2017)
Immolation (single) (2016)
Kingdom Of Conspiracy (2013)
Providence (EP) (2011)
Majesty And Decay (2010)
Shadows In The Light (2007)
Hope And Horror (EP) (2007)
Harnessing Ruin (2005)
Bringing Down The World (DVD) (2004)
Unholy Cult (2002)
Close To A World Below (2000)
Failures For Gods (1999)
Here In After (1996)
Stepping On Angels... Before Dawn (Compilation) (1995)
Promotional Demo (demo) (1994)
Dawn Of Possession (1991)
Demo II (demo) (1989)
Demo I (demo) (1988)
Vydáno: 2010
Vydavatel: Nuclear Blast
Stopáž: 45:03
Produkce: Paul Orifino
Studio: New York's Millbrook Sound Studios
S novou deskou IMMOLATION to mám tak trochu obráceně než autor hlavního článku. Pod neslavně vyvedeným coverem totiž nacházím přesně to, na co jsem jakožto oddaný příznivec newyorské legendy čekal dlouhých deset let. Ano, „Majesty And Decay“ je bez nejmenších pochyb nejlepší deskou od dob bájného záznamu „Close To A World Below“. Zapomenuta jsou méně plodná léta ve znamení „Harnessing Ruin“ i „Shadows In The Light“, IMMOLATION totiž právě prožívají úžasný tvůrčí comeback. Jistě, Ross Dolan znovu pěje lépe než divoký konipas luční, leč lysý pekelník Robert Vigna tentokráte zdatně sekunduje a místo standardního výluhu made in „Shadows In The Light“ servíruje prvotřídní šestistrunný extrakt. Zpět je i ona pověstná sirmantá atmosféra, nezaměnitelný to trademark IMMOLATION, konkurenční výhoda, kterou nedisponuje žádná další kapela. „Majesty And Decay“ je překvapivě silná deska. Nečekané, ale o to sladší zmrtvýchvstání!
(Ač mi to vůbec nedělá radost, musím i já vyzvat kolegu Louise aby učinil mužné gesto a neprodleně odevzdal svoji death metalovou průkazku na nejbližším oblastním ředitelství našeho magazínu.)
Kto by to bol povedal, že sa IMMOLATION po desiatich rokoch a kolísavých výkonoch na dvoch (či troch?) menej presvedčivých albumoch dostanú opäť do tej správnej formy? Novinka "Majesty And Decay" má presne to, čo Američanom za ostatné roky tak zúfalo chýbalo - správne mohutný, temný zvuk a výborné nosné nápady skladieb, postavené na chytľavých i zaujimavo prepletených gitarových linkách. IMMOLATION si nimi opäť vydobyli svoje miesto na tróne. Ostáva len dúfať, že z neho už znova nezlezú.
Kolega Louis by mal po tejto recenzii rituálne spáliť svoj preukaz zaslúženého deathmetalistu. Vráskavce ozrutné z IMMOLATION prichádzajú v roku 2010 s nahrávkou, ktorá sa môže postaviť hrdo zoči-voči nesvätej trojici "Here In After", "Failures For Gods" a "Close To A World Below". Fantastický zvuk, najlepší v celej diskografii kapely! Vynikajúce skladby!! Na niečo takéto som čakal desať rokov!!!
Mistr Vigna je jedním z nejlepších skladatelů krásné hudby v historii smrtícího kovu. Skvělý (konečně!!) zvuk aktuálního cd dává možnost dostatečně si vychutnat ohavnou nádheru jeho temnomalebného rukopisu, který se minule trochu ztratil v přebasované nahrávce, a který si nelze s nikým splést, jakožto i celou kapelu. Už dlouho je jeho smečka žijící legendou (ne přežívající) a opět smekám. Respekt!
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.