Švédská death metalová stálice se na začátku devadesátých let minulého století s ničím moc nepárala. Její debut „Left Hand Path“ stanovil pravidla celé severské smrtonosné vlně, a to na několik let dopředu. Jeho následovník „Clandestine“, který již odhulákal bubeník Nicke Andersson (v té době se však psalo cosi o Johnym Dordevicovi), protože s čerstvě vyhozeným Larsem Göranem Petrovem byly pořád nějaké problémy, kultovní prvotinu v mnohém překonal. Kapela se během dvou sezón dostala do obrovského laufu (turné „Gods Of Grind“ spolu s CARCASS, CATHEDRAL a CONFESSOR) a byl o ni opravdu velký zájem, takže není divu, že její třetí výtvor byl v průběhu roku 1993 očekáván s velkým napětím. K mikrofonu se v mezičase opět vrací neandrtálec Petrov a samotní ENTOMBED slibují zásadní změny.

Z dnešního pohledu je právě „Wolverine Blues“ tím albem, které poprvé definovalo death´n´rollový styl ENTOMBED pro mnoho pozdějších sezón a bylo taktéž velkým krokem vpřed, byť si to možná řada ortodoxních death metalových fans nemyslí. Skupina se tehdy natrvalo vymanila ze společnosti stylově spřízněných partiček, tvořících první severskou death metalovou vlnu, kam patřily zejména kapely okolo renomovaného studia „Sunlight“ Tomase Skogsberga. Hutně podlazený vál a zvuk připomínající bzučení chuchvalce sršnů totiž ENTOMBED částečně nahradili čitelnější a lze říci i mnohem zapamatovatelnější strukturou skladeb, ve které je možné každou chvíli rozpoznat celou řadu osobitých momentů. Ať už se jednalo o ubrání na rychlosti skladeb nebo naopak zvýraznění diferenciace kytarových riffů, inspirovaných tehdejšími thrash metalovými a hardcoreovými štikami, materiálu to velmi prospělo. Kytarové duo Uffe Cederlund/ Alex Hellid zde předvádí opravdové hody a svou krvelačnou sekyrnickou žeň mnohokráte zkrášlilo parádními kytarovými sóly, která, jak se u skandinávské kapely sluší a patří, k posluchači doléhají jakoby z dálky, z nitra pekelných stometrových propastí, obklopených hustými lesy.

Lars Göran Petrov rovněž opustil death metalový murmur, jenž předváděl na debutové fošně, takže svůj nový uřvaný projev tlačil do mnoha excentrických poloh – huláká, kleje, řve, sténá („Blood Song“) a někde dokonce chlapácky zpívá („Demon“). Co je však hlavní, daří se mu všem skladbám dodávat na pestrosti a životadárné energii, takže o opravdovosti materiálu a faktu, že to celé jde až na dřeň, nemůže být vůbec žádných pochyb. Zdejší jeskynní hymny jako „Eyemaster“, „Contempt“ nebo titulní „Wolverine Blues“ jsou tak znamenitě vygradovány a jejich síla se ukázala zejména na tehdejších koncertech, kde ENTOMBED potvrdili svoji obrovskou formu. Vrcholem je samozřejmě strhující skladba „Hollowman“, kterou je možné označit za metalovou hitovku v pravém slova smyslu.