Post-emperorská tvorba Vegarda Sverreho Tveitana je jedněmi až nepochopitelně adorována, dalšími pak možná i trochu zbytečně zesměšňována. Domnívám se, že pravda leží někde uprostřed, a tak by se dala IHSAHNova sólová tvorba nejlépe charakterizovat jako solidní progrese typicky norského střihu, určená především pro mírně pokročilé posluchače. Muzikant totiž rozhodně nepřekračuje žádné hudební hranice; spíše se snaží s občasnými zakolísáními úspěšně rozvíjet a zdokonalovat to, co je pro něj typické - tedy instrumentálně propracované skladby vystavěné na tvrdě metalovém základu. A zdá se, že je v tomto počínání úspěšný, neb fanouškovská obec se utěšeně rozrůstá.

Bohužel je však nutno uznat, že ani na finálním dílu své sólové trilogie nepřekračuje workoholik IHSAHN svůj vlastní, „prometheovský“ stín. Stále je zde přítomna ona mírná pachuť určité sterilnosti jednotlivých skladeb v rádoby uměleckém provedení. Ne, že by se hlavní aktér nesnažil, jenže i „After“ působí místy poněkud křečovitě a navíc zde chybí větší prvek lidskosti a překvapení. A to na hudební piedestal nemůže stačit ani zdaleka.

Podíváme-li se však na desku opačnou optikou, musíme souhlasit s tvrzením, že se jedná o doposud nejpropracovanější sólové album tohoto norského muzikanta. Vše je dopodrobna promyšleno, po instrumentální i kompoziční stránce je nahrávka pochopitelně na výši, produkce je také velmi dobrá a radost z hraní nechybí. Když se k tomu přidají i jednotlivé detaily, jako je např. famózní saxofon v „A Grave Inversed“ (poděkujme hostujícímu Jørgenu Munkebymu z norských SHINING) či třeba pěkná atmosféra skladeb „Frozen Lakes On Mars“, „Undercurrent“ nebo „Austere“ (o jednotlivých nástrojových nuancích ani nemluvě), hned se dostaneme s hodnocením alba do hořejších pater. Možná i výše, než bychom byli zpočátku ochotni připustit.

Myslím, že nejsem sám, kdo bude tvrdit, že se jedná o nejlepší IHSAHNovu desku. Na druhou stranu - žádné sólové album tohoto legendárního norského hudebníka mě ještě stoprocentně nepřesvědčilo a v tomto směru není ani „After“ výjimkou. Přestože jsou dostatečně propracovány, působí některé skladby nepříliš záživným dojmem, což sráží desku jako celek poněkud dolů. Kvůli některým momentům však stojí za to si ji vyslechnout opakovaně, popř. se k ní i vracet. A to na současné předimenzované hudební scéně také není zrovna k zahození.