Psalo a říkalo se všechno možné. Že se do sestavy vrací tubista Robert Škarda, že si to TRABAND míří výpadovkou zpátky k dechnu, přiveze s sebou víc bigbítu, víc energie, a tak dál, a tak podobně, však to sami znáte, jak se řeči umí točit a jak přání bývá často otcem myšlenky. Pravda však většinou vyhlíží trochu jinak a ani případ novinkové kolekce „Domasa“ nebude žádnou výjimkou. Pojďme si do ní říznout, dokud je ještě alespoň trochu teplá.

Jak je to tedy se splněnými versus marnými sny? Inu, tuba je skutečně zpátky a s ní i ten příklon k větší rockové živosti. Ale nebyl by to „nový“ TRABAND, aby to bylo takhle jednoduché. V kolonce producenta totiž opět najdeme jméno Ondřeje Ježka a jestliže jeho práce zvláštní náladě předchůdce „Přítel člověka“ vysloveně slušela, tady dává celému vyznění typický, podivně „nemastný a huhlavý“ zvuk, a tak výsledek prostě nemůže mít pořádný říz. Ne, asi nikdy se nestanu příznivcem jeho rockových produkcí, dopředu je mi jasné, že se mnozí opět poprdí blahem, ale mně prostě rockový TRABAND s „alternativním“ zvukem neřeže ani na rovince, natož v zatáčkách.

Hudebně nám autíčko stojí už nějakou tu dobu na místě, bohatší výbavu aranží už dávno zavrhlo jako přebytečný luxus. Pravda až na kost především. Samozřejmě i „Domasa“ má své větší a menší hitíky, své povedenější i méně povedené skladby (k tomu nejlepšímu určitě patří skvělá klipovka s plastovým rudochem „Indiáni ve městě“, skočné „Kantorovy varhany“, dramatická „Obešel jsem horu“, skoro country „Kalná řeka“ či dumka „Nad Koločavou“) člověk se ale neubrání pocitu, že hudba je tak nějak navíc. Často pár základních akordů, citace z lidových písní, prostě jak se to zrovna hodí, a hlavní tíha celého poselství dýchá především prostřednictvím příběhů v textech. A Jarda Svoboda je skvělý vypravěč. Člověk má pocit, že bloumá po kraji a dívá se na ty nejvšednějších (a často nejkrásnějších) věci, jakými jsou pohled na nebe, na hvězdy, hmyz nad řekou, návrat z vesnické zábavy s východem slunce, přemýšlení o sobě. Zkrátka láska, příroda, život. Jen málokomu člověk bez námitek uvěří tahle prostá a ve své podstatě banální sdělení, aniž by se maskoval za ironický úšklebek. Tady to najednou není problém (snad jen, pomineme-li těch pár punkových mouder s použitím Cimrmanovského šrapnelu v „Co se v mládí naučíš“), mraky klidně plynou a všechno je, jak má být. Na svém místě.

TRABANDité tedy od posledka trochu přitvrdili, přidali více dechů, ale co do kvality materiálu, hrají to s „Přítelem člověka“ na plichtu. Uvidíme, co bude dál.