Ačkoliv v současnosti již na diskografii DISMEMBER jako celek spíše pomalu ale jistě usedá prach, jsou v ní samozřejmě místa, kterým nějaké to upadnutí v zapomnění absolutně nehrozí. Shodou náhod pak všechna taková pocházejí z období nejdále proti proudu času a prvním z nich (bráno tedy v naznačeném opačném směru náhledu) nemůže být nic jiného, než „Massive Killing Capacity“, třetí řadové album švédských dřevorubců, jež především názorně předvedlo, že i podobně tvrdí chlapi mohou mít celkem romantické duše. Jinými slovy, DISMEMBER zde v souladu s dobovou tendencí nejen krotili své (na maximum podlazené a tudíž značně rozevláté) strunivo, ale také zvolnili obvyklé závodní tempo a k tomu nasadili i mnohem větší procento melodiky, než na jaké byli tehdy jejich příznivci zvyklí (i když samozřejmě, vnímavému posluchači v té době už dva roky staré album „Indecent And Obscene“ leccos naznačilo).

Název alba, ani (dnes už spíše úsměvná) bojovná malůvka velkokapacitního válečného stroje na jeho obalu tomu, pravda, úplně tolik neodpovídala, ale bylo to skutečně tak a kapela proto byla najednou schopna efektivně zaútočit hned ze dvou stran. Z té tradiční, pochopitelně velmi brutální, a z té nové, lákavě zahalené do srozumitelnějšího středního tempa a nejednoho chytlavého motivu, sóla či vyhrávky. Střet těchto dvou metalových světů je nepochybně základním stavebním kamenem „Massive Killing Capacity“, na němž už pak Fred Estby a spol. mohli směle postavit takovu kolekci skladeb, až z ní místy až uši přecházely. Jeden z nejtěžších kalibrů je nasazen hned v jejím úvodu, kde sugestivní „I Saw Them Die“ přesně definuje důvody, díky nimž byli tehdá DISMEMBER přirozeně vnímáni na čelních místech světového death metalu: výtečné riffy, uhrančivá doprovodná melodie, vražedně humpolácký Kärkiho murmur a především téměř nadpřirozený drajv, kterému by jen prospělo, kdyby skladba měla o nějakou tu minutu navíc. Ještě dnes mi běhá mráz po zádech, když si tenhle otvírák promítnu v hlavě.

Další dění na albu moje slova jen podtrhuje a představuje kapelu skutečně jakou jakousi velkokapacitní death metalovou mašinu, schopnou po čertech masivního nářezu. Majestátně mrazivou titulní věc, v níž kytary zní jako ten nejvýkonnější pilařský závod na dalekém severu, vystřídá obskurní vyznání švédské smrtící melodice „On Frozen Fields“ a další porce nekompromisní metalové tesařiny v „Crime Divine“, „To The Bone“ a „Wardead“. Pak přijde pomyslné zvolnění emocí v „Hallucigenia“, aby mohl navázat jejich totální výbuch v jednoznačně nejmelodičtější tutovce alba „Collection By Blood“, hnané přes poctivou a nadčasovou heavy metalovou klasiku. Následuje střídání nálad, nikoliv ovšem výsostního postavení na nahrávce – „Casket Garden“ je zřejmě její nejúdernější skladbou, alespoň tedy co se riffů a chmurné, střednětempé nálady týče. Že jsou to okamžiky, při kterých člověku dochází slova, dokresluje hned vzápětí zemitá instrumentálka „Nenia“ s krásně tesklivým sólem, jehož melancholickou příchuť si vypůjčí i záverečný monument „Life – Another Shape Of Sorrow“.

Zkrátka a dobře, o co víc jsou si dnešní alba DISMEMBER podobná a o co míň se v nich objevuje zásadnějších momentů, o to víc je zřejmé, jak moc hodnotný je jejich dědeček „Massive Killing Capacity“.