OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Ačkoliv v současnosti již na diskografii DISMEMBER jako celek spíše pomalu ale jistě usedá prach, jsou v ní samozřejmě místa, kterým nějaké to upadnutí v zapomnění absolutně nehrozí. Shodou náhod pak všechna taková pocházejí z období nejdále proti proudu času a prvním z nich (bráno tedy v naznačeném opačném směru náhledu) nemůže být nic jiného, než „Massive Killing Capacity“, třetí řadové album švédských dřevorubců, jež především názorně předvedlo, že i podobně tvrdí chlapi mohou mít celkem romantické duše. Jinými slovy, DISMEMBER zde v souladu s dobovou tendencí nejen krotili své (na maximum podlazené a tudíž značně rozevláté) strunivo, ale také zvolnili obvyklé závodní tempo a k tomu nasadili i mnohem větší procento melodiky, než na jaké byli tehdy jejich příznivci zvyklí (i když samozřejmě, vnímavému posluchači v té době už dva roky staré album „Indecent And Obscene“ leccos naznačilo).
Název alba, ani (dnes už spíše úsměvná) bojovná malůvka velkokapacitního válečného stroje na jeho obalu tomu, pravda, úplně tolik neodpovídala, ale bylo to skutečně tak a kapela proto byla najednou schopna efektivně zaútočit hned ze dvou stran. Z té tradiční, pochopitelně velmi brutální, a z té nové, lákavě zahalené do srozumitelnějšího středního tempa a nejednoho chytlavého motivu, sóla či vyhrávky. Střet těchto dvou metalových světů je nepochybně základním stavebním kamenem „Massive Killing Capacity“, na němž už pak Fred Estby a spol. mohli směle postavit takovu kolekci skladeb, až z ní místy až uši přecházely. Jeden z nejtěžších kalibrů je nasazen hned v jejím úvodu, kde sugestivní „I Saw Them Die“ přesně definuje důvody, díky nimž byli tehdá DISMEMBER přirozeně vnímáni na čelních místech světového death metalu: výtečné riffy, uhrančivá doprovodná melodie, vražedně humpolácký Kärkiho murmur a především téměř nadpřirozený drajv, kterému by jen prospělo, kdyby skladba měla o nějakou tu minutu navíc. Ještě dnes mi běhá mráz po zádech, když si tenhle otvírák promítnu v hlavě.
Další dění na albu moje slova jen podtrhuje a představuje kapelu skutečně jakou jakousi velkokapacitní death metalovou mašinu, schopnou po čertech masivního nářezu. Majestátně mrazivou titulní věc, v níž kytary zní jako ten nejvýkonnější pilařský závod na dalekém severu, vystřídá obskurní vyznání švédské smrtící melodice „On Frozen Fields“ a další porce nekompromisní metalové tesařiny v „Crime Divine“, „To The Bone“ a „Wardead“. Pak přijde pomyslné zvolnění emocí v „Hallucigenia“, aby mohl navázat jejich totální výbuch v jednoznačně nejmelodičtější tutovce alba „Collection By Blood“, hnané přes poctivou a nadčasovou heavy metalovou klasiku. Následuje střídání nálad, nikoliv ovšem výsostního postavení na nahrávce – „Casket Garden“ je zřejmě její nejúdernější skladbou, alespoň tedy co se riffů a chmurné, střednětempé nálady týče. Že jsou to okamžiky, při kterých člověku dochází slova, dokresluje hned vzápětí zemitá instrumentálka „Nenia“ s krásně tesklivým sólem, jehož melancholickou příchuť si vypůjčí i záverečný monument „Life – Another Shape Of Sorrow“.
Zkrátka a dobře, o co víc jsou si dnešní alba DISMEMBER podobná a o co míň se v nich objevuje zásadnějších momentů, o to víc je zřejmé, jak moc hodnotný je jejich dědeček „Massive Killing Capacity“.
O co víc jsou si dnešní alba DISMEMBER podobná a co míň se v nich objevuje zásadnějších momentů, o to víc je zřejmé, jak moc hodnotný je jejich dědeček „Massive Killing Capacity“.
Matti Kärki
- zpěv
David Blomqvist
- kytara
Robert Sennebäck
- kytara
Richard Cabeza
- baskytara
Fred Estby
- bicí
1. I Saw Them Die
2. Massive Killing Capacity
3. On Frozen Fields
4. Crime Divine
5. To The Bone
6. Wardead
7. Hallucigenia
8. Collection By Blood
9. Casket Garden
10. Nenia
11. Life - Another Shape Of Sorrow
Dismember (2008)
The God That Never Was (2006)
Complete Demos (compilation) (2005)
Live Blasphemies (DVD) (2004)
Where Ironcrosses Grow (2004)
Hate Campaign (2000)
Death Metal (1997)
Misanthropic (EP) (1997)
Massive Killing Capacity (1995)
Casket Garden (EP) (1995)
Indecent And Obscene (1993)
Pieces (EP) (1992)
Like An Ever Flowing Stream (1991)
Skin Her Alive (singl) (1991)
Reborn In Blasphemy (demo) (1990)
Rehearsal Demo 89 (demo) (1989)
Last Blasphemies (demo) (1989)
Dismembered (demo) (1988)
Datum vydání: Pátek, 4. srpna 1995
Vydavatel: Nuclear Blast/Regain Records
Stopáž: 37:52
Produkce: Tomas Skogsberg Studio: Sunlight Studios
Nikdy jsem úplně nepřišel na chuť švédským death metalovým kapelám, možná jsem jim nedal dostatek šancí, tohle je ale vyjímka. Velmi podařené.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.