OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tahle záležitost už zpočátku vypadala zajímavě. Členové uskupení EXTOL a LENGSEL, formací svého času invenčních a nadžánrových pospolu. A byla by to nejpíše velice pěkná ukázka moderního metalu, kdyby ovšem tato nově vzniklá skupina věděla, jak naložit se svým hráčským umem.
Nechápejte mě špatně, nejde o to, že by deska byla zaplavena samoúčelností, pidlikaturami a bůhvíčím ještě. Jde jen a pouze o snahu o celkově progresivní vyznění, která se zvrhává do nepřehledných skladeb a neusměrněných silných nápadů. Album pak samosebou nechtěně splývá a strádá nikoliv na nedostatek, ale invenční přebujelost. Nepomáhá ani variabilita agresivních a klidných pasáží, neprůhledností je zaneseno téměř vše.
Nelze se pak divit, že za velký klad považuji též bezchybnou produkci, do puntíku dotažený kompromis mezi uhlazeností a dravostí. Nahrávka, už tak dost rozporuplná, by u mě za nedoztálost v tomto ohledu podstatně klesla. Jednotlivé nástroje jsou v dobrém slova smyslu průhledné a kytary mají krásně hutný a dunivý zvuk.
Tohle houští sekaných a barvitě znějících kytar, sem tam přibarvené nějakým zvukovým efektem je ale i tak zkrátka příliš neprostupné. A nijak zvlášť se to nedaří zkorigovat ani zpěvákovi Johnovi Mjålandovi, když se pouští do čistých vokálních partů. Zavděk je ale třeba vzít, že neznít pateticky se mu daří skvěle a právě on navazuje příjemnou reminiscenci na EXTOL a jejich cit pro silnou kompozici. A koneckonců, sem tam do skladby i narve onen potřebný popový živel. Jako kontrast každopádně působí poměrně zajímavě, a vůbec by mi nevadilo, kdyby své kreace do budoucna více rozvinul. Třeba na úkor svého decentního, ale ne až tak objevného řevu.
Na tohle album jsem snad neměl přemrštěná očekávání ani nároky, dost možná je za tím odlišný cit. Ale od zkušených harcovníku bych čekal nikoliv více, ale něco jiného, než nezvládnutou, nikoliv přehnanou, experimentaci. Takhle, byť velmi soustředěný, poslech, skončí vždy u občasného povšimnutí si jen nějakého obzvlášť vydařeného momentu. A ještě začátku i konce, ale, s velkou nadsázkou, nikoliv skladeb, ale alba...
Spousta nápadů, metalové moderny a zkušeností, jen kdyby kapela věděla, co s nimi.
6,5 / 10
Ole Sveen
- vokály, kytara, viola, mandolína, akordeón
Tor Glidje
- kytara, vokály, perkuse
John Mjaaland
- basa, vokály
Kim Akerholdt
- bicí
Anders Salomon Lidal
- soundscapes
1. The Asylum 2013
2. Tower Of Silence
3. Symptoms
4. Invasion
5. Spear Of Heaven
6. Cognitive Cocaine
7. Alihorn
8. Choise
9. In A Treacherous Kiss
10. Water Through Fire
11. Dark Passenger
12. Uro
The Descent (2010)
Vydáno: 2010
Vydavatel: Prosthetic Records
Stopáž: 55:11
Produkce: Tor Magne Glidje, Ole Halvard Sveen, John Robert Mjåland
Studio: Antfarm Studio
Myslím si, že stačí dát tomu nějakej čas a začne to bavit. Dost mi to připomíná Deftones.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.