Roky trvající vleklý vietnamský konflikt už dávno přesáhl hranice tehdejšího Vietnamu a rozbuška nekontrolovatelného násilí a chaosu už naplno ohrožovala i sousední země. Málokdo mohl tehdy tušit, že v takové Kambodži poslouží jako spouštěč jednoho z nejohavnějších politických režimů, jaké pamatují doposud zaznamenané dějiny lidstva. Angličan Roland Joffé se rozhodl věnovat tomuto tématu prostřednictvím divácky vděčného příběhu, jenž stojí na základech postavených ze skutečných událostí. Příběh, který přímo nabízel sentimentální a citově vyděračský výsledek se však díky jeho formálně čisté a maximálně nestranné režii stal jedním z nejsilnějších filmových zážitků, kterému na intenzitě diváckého prožitku a především aktuálnosti nic neubírají ani plynoucí léta.

Zatímco před týdnem zde uvedenou „Apokalypsu“ Francise Forda Coppoly můžeme považovat za umělecky brilantně zvládnutý implantát do nitra válkou zdeformované lidské duše, „Vražedná pole“ jsou filmem, který volí úplně jiný přístup. Prakticky bez jakýchkoliv filmařských příkras, za které nemusíme považovat ani přeci jen občasný patos a postrkování diváka k vypjatějším emocím, pouze vypráví jen těžce uvěřitelný příběh s ještě méně uvěřitelným happyendem. Ona tenká hranice mezi zatracením a nadšením z tohoto filmu tkví právě ve faktu, že vše v něm zobrazené se opravdu stalo.

Joffé se sice nebrání mnoha naskýtajícím se příležitostem přitlačit na citovou pilu, ale snímek však zdobí především jeho přesvědčivé pojetí, které v tomto epickém příběhu staví hlavně na brilantně zvládnutých scénách válečné vřavy anebo pekla pracovního tábora uprostřed džungle. Především místy nesmírně sugestivní atmosféra dokáže spolehlivě kompenzovat pomaleji plynoucí děj, který je rozdělen do dvou hlavních linií. Stahující se smyčka kolem hlavního kambodžského města, na které koncem vietnamské války dorážejí vojska Rudých khmerů, je lákadlem pro hazardéry a dobrodruhy, jakým je i americký novinář Sydney Schanberg. Ten se zpočátku žene především za senzací a vavříny z výročních novinářských anket, aniž by si patřičně uvědomoval rizika číhající v ulicích občanskou válkou zmítaného města. Nebýt jeho místního tlumočníka a pomocníka, těžko by přežil první nebezpečnou situaci, do které se svým neuváženým riskováním dostal. Právě tyto momenty postupně během jeho dvouletého pobytu v Kambodži budovaly pevné přátelství mezi těmito dvěma muži. Přátelství, které nezničil ani zmařený pokus o útěk ze země chytající se na nejkrvavější kapitolu svých dějin.

Dynamika vyprávění střídá pomalejší a momenty a akceleruje především ve své závěrečné části, kterou odstartuje útěk z nelidského pracovního a převýchovného tábora. Vůbec vše týkající se pekla krutovlády kambodžských fanatiků je ztvárněno s brilantním citem pro (hrůzný) detail a atmosféru. I přes více než dvě a půl hodinovou délku není problém si představit některé scény i delší a ještě sugestivnější. Zatímco scény z „předkhmerovské“ Kambodže plné bojů a násilí nepostrádají formální čistotu a správné napětí, druhá polovina, včetně očekávaného dojímavého závěru, je právě tím rozhodujícím závažím na pomyslných vahách ve prospěch zařazení snímku do kategorie jen těžce zapomenutelných. Na tomto názoru nic nezmění ani typický nešvar i jinak vynikajících filmových děl z osmdesátých let, které jako těžká ocelová koule občas táhne k zemi nezvládnutý hudební doprovod. Toto je naštěstí výtka pouze směrem k několika scénám z první půle, kdy napětí bojů a atmosféru všudypřítomné smrti a násilí „podkreslují“ dnes už skutečně příšerně znějící syntetizátorové kompozice Mika Oldfielda. Jeho angažování považuji za jediný krok mimo, kterého se tvůrci „Vražedných polí“ dopustili.

Z jistého pohledu by se Joffému dala vytknout možná až příliš malá míra angažovanosti a vlastního pohledu na věc, ale podle mého názoru právě toto tvoří největší přidanou hodnotu tohoto zfilmovaného skutečného příběhu. Vnímavému diváku neujde několik replik týkajících se tragické a nezvládnuté role Spojených států v této větvi vietnamského konfliktu, stejně tak jako naprosto zjevné sdělení o obludnosti totalitních politických režimů. Samotní tvůrci koneckonců už od počátku avizovali, že jejich připravovaný projekt nebude v žádném případě politickým filmem. Dějinné události a jejich dynamiku chtěli využít pouze jako ideální podhoubí pro odvyprávění příběhu postupně sílícího přátelství, jež začalo v ohněm zaplavených ulicích Phnompenhu a dočkalo se šťastného vyvrcholení v podobě společné práce pro prestižní deník New York Times.

PS: Je až neskutečně smutnou ironií osudu, že Haing Ngog, jehož brilantně pojatá role Kambodžana Dita Prana okouzlila i Americkou filmovou akademii, byl v roce 1996 v Los Angeles zavražděn při loupežném přepadení.

PS2: V roce 2005 vydaná speciální dvoudisková DVD edice nabízí kromě filmu samotného i spoustu zajímavého dokumentárního materiálu o natáčení, včetně rozhovorů se skutečnými aktéry tohoto příběhu. Menším handicapem může být absence titulků, což platí i pro film a taktéž fakt, že jeho obrazová kvalita neprošla digitálním remasteringem. Na jeho filmařských kvalitách a síle příběhu to však pranic neubírá.