Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Minulý rok, zhruba v tomto období, došlo na zdejším portálu k poměrně zajímavé diskuzi pod recenzovanou novinkou kytarových alternativistů PLACEBO, ve které mě nejvíce (mile) překvapila skutečnost, že i podobná hudba může najít příznivé přijetí u drsně ošlehaných posluchačů metalu, stejně tak v řadách přísných a protřelých hledačů unikátů – chcete-li jedinců s vytříbeným hudebním vkusem.
Ani ve snu mě nenapadlo, že v tomto rockovém proudu nebude potřeba ani dvanáctiměsíčního cyklu a na světě se objeví materiál, který se k odkazům PLACEBO efektu směle hlásí, ba co více, kvalitativně ho v lecčems i dosti překonává. Vítr k mému podivu vane z chladného a prohibicí zmítaného Finska, kde se většina rockových seskupení jakoby nedokáže vyvázat z chmurných okovů svého těžkého severského údělu.
Ačkoliv se trojice LAPKO zformovala již v roce 1996, tak její první EP „Your Special K.O.” vychází až při letopočtu s dvojku na začátku a trojkou na místě jednotek a je hned další rok následováno první řadovkou. Těžko tady budu chytračit a představovat výzkum a vývoj těchto Finů, protože moje první a jediná zkušenost s jejich tvorbou se váže pouze k recenzovanému albu, pomíjím-li další krátké zvídavé výlety do jejich minulosti, které jsou nabídnuty na obvyklých „útočištích“. Pokud bych se tedy měl dopustit menšího ohlédnutí za materiálem, kterým se kapela prezentovala dříve, a který jsem měl možnost okusit, tak musím říci, že novinkové skladby nejsou tak syrové a je vidět, že na nich svoji mohutnou roli sehrála i vynikající produkce.
Novinka si mě však drží natolik, že momentálně zanechávám širších pokusů hrabajících se v historii k obohacení nebo naopak ke zmírnění intenzity z právě nedávno nabytého pocitu naprosté rockové dokonalosti, kterou zajímavě nazvané album „ A New Bohemia“ přináší skutečně v míře vrchovaté. Nejsme však svědky ničeho zas tak extra výjimečného, než velmi obratného ovládnutí definice rockové podstaty. Suomi trojlístek totiž, neuvěřitlně po celou dobu trvání alba, svižně dodává nefalšovanou hudební pestrost, nepřipitomělou romantickou hitovost, dojemnou melancholiku, vygradované stěny kytarových riffů naplněné naštvanou punkovou dymamikou (narozdíl od slavného Molkova tria), které jsou dohromady stlučené masivními údery úžasně nápaditých paliček a šlapek bicích. V řadě neposlední tolik potřebnou, nelevnou a nedostatkovou chytrou melodiku. Koncepci samozřejmě provází i ne zas tak pomalé srdcerváče jako například „ Please Need Me“, „Grab The Stick“ a „Share Today”, kde exceluje osobitý vokál, který sice odbčas nespoutaného Molka připomene, ale charisma a talentu oblbnout posluchače má na rozdávání. Marně se snažím na tomto přesladkém dortíku, jenž zdobí deset jasně zářících svíček, najít nějakou kyselou třešinku a při vzpomínce na ostatní se musím nutit, abych aspoň zmínil nějakou nejtotálnější šlehu. Ale dobře - „Horse And Crow”. Nabroušená skladba s naléhavým zpěvem a ještě naléhavěji vystavěnými kytarovými motivy, která v plné kráse potírá vše, co je zmiňováno výše, navíc proložené jednoduchými (avšak efektivními) vsuvkami klavíru.
Panové od tisíce jezer mě touto neuvěřitelnou kolekcí velmi příjemně šokovali, stejně tak neskrytě dojali, jako dlouhou předtím v tomto ranku nikdo.
1. I Don’t Even Kill
2. King & Queen
3. I Shot The Sheriff
4. A New Bohemia
5. Summer Nights
6. Horse And Crow
7. Please Need Me
8. Grab The Stick
9. Kiss ‘n’ Cry
10. Share Today
Diskografie
ΓΟΛΕ (2012) A New Bohemia (2010) Young Desire (2007) Scandal (2006) The Arms (2004)
DALŠÍ INFORMACE
Vydáno: 2010 Vydavatel: Fullsteam Records Stopáž: 42:52
Šíleně plodný oneman projekt, Aaron Edge se utrhl ze řetězu s sází jednu desku za druhou. "Agglomeration" je třetí z letošních již pěti alb. A překvapivě to drží slušnou kvalitu. Pokud tedy máte rádi dusivý sludge doom s výbuchy disonantního šílenství.
Hulváti z Jura sú takí naši DARKTHRONE: o pol generácie mladší a s koreňmi v grinde miesto blacku, no doživotne verní metalovej klasike (s čoraz hrubším zvukom). „Kromaňon“ a „Abeceda nenávistí“ sa zapíšu do zlatého fondu. Zbytok asi nie, čo vôbec nevadí.
Oproti EP "God Made Me An Animal" ubral Greg Puciato (ex-THE DILLINGER ESCAPE PLAN), ale i skupina jako celek, na nekompromisnosti, objevují se více i zpěvné a melodické polohy, nicméně je to stále hodně nasraný a uřvaný post-hardcore té nejvyšší kvality.
Strhující rozsáhlé kompozice, které buď zcela pohltí, nebo unudí. Já se hlásím k první možnosti. Je to jako snové divadlo severského death metalu. Za mě je to zatím rozhodně jedna z nejzajímavějších desek letošního roku.
Singl „Winter Storm Vigilantes“ je povedená záležitost, která byla slibnou návnadou na nové album. Velká očekávání byla nakonec zbytečná. S trochou dobré vůle se na albu najdou dvě další slušné skladby, jinak je to stále ten samý a nenápaditý kolovrátek.
Místy tak trochu těžkopádný death metal, který ale sází jak na zajímavé technicky neotřelé provedení, tak na dusivě temnou atmosféru. Pekelný vokál navíc dodává na dramatičnosti. U mě to celkem funguje.
Instrumentální postrocková klasika, která příliš nerozvlní stojaté stylové vody, ale má tu správnou jemnou atmosféru a i díky drobným přesahům například do progrockové či jakoby cinematic sféry nenudí. A to u současného post rocku není málo.