Když v roce 1980 uvedl Stanley Kubrick do kin kontroverzní a svébytný přepis „Osvícení“ Stephena Kinga, začal zvažovat námět pro svůj další projekt. Z původně zamýšleného snímku o Holocaustu se nakonec vyloupl záměr natočit film o Vietnamu. Kubricka zaujala novela „The Short-Timers“ od Gustava Hasforda, ale cesta od textu k filmu trvala ještě předlouhých sedm let. V roce 1987 se však na plátna kin dostal válečný snímek, který naplno potvrdil status Stanley Kubricka jako tvůrce překračujícího pravidla žánrů a vtiskujícího přísnou vizuální estetiku libovolně definované látce.

Nejnižší formy života na zemi

Full Metal Jacket – typ vojenské kulky a film o proměně lidské mysli v chladný a precizně naprogramovaný stroj na zabíjení. Zatímco většina válečných filmů uvažuje o svých hrdinech v kategoriích individuality, Kubrickův snímek je především o proměně jedince v subjekt podřízený brutální vojenské moci. Víc než třetinu filmu tvoří výcvik jednotky Marine Corps na Parrise Island. V podmanivém rytmu dlouhých nájezdů kamery a zupácké dikce se vyjevuje tak často opomíjený bod války – vojákem se člověkem nerodí, vojákem se člověk stává. Brutální formátování individuality se působivě zpřítomňuje absencí „civilních dialogů“. Takřka půl hodiny na diváka doráží zvířecké hulákání seržanta Hartmana a precizně nasvícené a rytmizované záběry lidské smečky, která svým otupělým pohybem evokuje tlupu primátů z úvodu Vesmírné Odysey.

Charaktery nejsou vykresleny ostře, jejich jedinečnost se zjevuje v malých odchylkách z neprůstřelné disciplíny mariňáckého drilu – vojín Joker jedinkrát vybočí z lajny „yes sir / no sir“ pokusem o ironii, jemu a vojínu Kovbojovi je v úvodní pasáži snímku připsán jediný „normální“ dialog (příhodně na záchodech), vojín Pyle bije do očí svou neohrabaností… Jinak si „Full Metal Jacket“ nemilosrdně podmaňuje neúprosná kadence a hýkavý zpěv herce Lee Ermeyho, v civilu mimochodem skutečně výcvikového instruktora. Právě střet jím ztvárněného Hartmana a vojína Pyla je nosným prvkem první části Kubrickovy krvavé a depersonalizované eseje. Nahlouplý Pyle se stává dokonalou nádobou, ve které se fráze a militantní katechismy zabydlí až do fáze naprostého fanatismu a ztráty soudnosti. Kamera chladně sleduje smečku budoucích zabijáků a stále více pozornosti dopřává děsivě prázdnému pohledu obrovitého Pyla. Je to právě on, kdo jako první názorně demonstruje, kam vede ztráta identity.

These are the great days we´re living, bros!

Strohá „khaki“ lyrika a citelná odlidštěnost dialogů i vztah mezi postavami zůstává definujícím rysem „Full Metal Jacket“ i ve druhé části, která se odehrává v pekle Vietnamu, v okolí města Hue. Ironický smíšek Joker si uchovává svůj poloviční nadhled nad šílenstvím, když slouží jako reportér Hvězd a pruhů. Film však i této postavě zarputile odpírá cokoli, co by jí přiblížilo běžnému vkusu a podbízivosti. Muž v helmě s nápisem „Born to Kill“ a znáčkem Peace na vestě by měl z podstaty ztělesňovat paradox člověka/válečníka, nést plamen humanity, ale v důsledku jen beznadějně zapadá do krvavých jatek války. Války, která nemá lepší opodstatnění než to, které vyřkne anonymní plukovník nad hromadným hrobem vietnamských civilistů: „uvnitř každého žluťase je Američan, který se snaží prokopat ven“. Na rozdíl od Stonea a jeho „Čety“ se Kubrick nesnaží hledat ve válce její podmanivou, intoxikující látku, onen primitivní tep, který strhuje mužskou duši do víru amoku. Válka je z pohledu „Full Metal Jacket“ nesmyslným divadlem, obřadně zinscenovanou fraškou o smrti, zrůdným baletem ideologií zcela vygumovaných duší, pro něž je puška víc než žena a vlastní život vyzývavým nápisem na helmě.

Úměrně k tomu Stanley Kubrick nehledá ani v opulentních válečných výjevech nic z „krásné destrukce“. Na rozdíl od obvyklejší džungle volí jako dějiště války město a jeho rozvrácenou strukturu mistrně využívá v působivém výtvarném řešení. Kamera Douglase Milsona i nadále holduje především dlouhým nájezdům, které jednak vtahují do bitevní scenérie, ale zároveň ironicky glosují jakoukoli mediální prezentaci války. Kubrick chce divákovi připomenout iluzi, zprostředkovanost a potencionální zmanipulovanost obrazu, proto unikátně pracuje s motivem válečného zpravodajství. Sám Joker jde do bitvy jako korespondent, čili svědek a filmem nás provázejí jeho suché žurnalistické fráze (jaký rozdíl oproti cituplným a hloubavým dopisům Chrise z „Čety“!). Po tuhé bitvě o Hue se objevuje na scéně vojenský filmový štáb a pohyb jeho „dokumentární“ kamery se výsměšně synchronizuje se skutečnou kamerou filmu. Pozoruhodná je i skladba soundtracku Vivian Kubrick, která použila tařka výhradně oficiální popové šlágry a vyhnula se tradičním protestsongům – o to skvostněji vyzní závěrečná „Paint It Black“ od ROLLING STONES. „Full Metal Jacket“ tak není jen film o proměně člověka ve vraždící bestii, ale i filmem o manipulaci a ošidnosti reprezentace války. Odtud lze snad vysvětlit záměrnou sterilitu a odstup, který vystihuje způsob práce s postavami a jejich emocemi.

Zatímco Stoneova „Četa“ zasahuje jako ryzí poselství protiválečné ideologie, Kubrickova hra je mnohem méně průhledná. „Full Metal Jacket“ nevydírá a nepodsouvá názor. Celkové pojetí snímku sugeruje vzorce vojenského drilu a odlidštění, ale i pokřivené svědectví, které kdykoli může přerůst v manipulaci. Stanley Kubrick tak nenatočil „jen“ film o vietnamské válce či film o vztahu člověka a války, ale komplexní, provokativní a sofistikovaný snímek o samé podstatě našeho fascinovaného „zírání“ na válku. Vietnam se tu stává více či méně metaforickým prostorem pro univerzální výjev zápasu člověka o identitu ve světě, který pozbyl jakýchkoli rysů normality a v dějinách, které pozbyly jakýkoli racionální smysl. Mistrovské a provokující dílo, nezávisle na politickém kontextu.