Dostat se důsledně pod kůži novému albu téhle letité thrash metalové stálice jsem vlastně bral jako takový zajímavý výlet, protože ačkoliv mám první čtyři alba ANNIHILATOR vydatně naposlouchány již z dob dávno minulých, jejich novější díla znám naopak jen velmi zběžně. Na novinku jsem si tedy udělal čas, abych zjistil, kde se Kanaďané nalézají po více než dvaceti letech vytrvalého hraní. Mé zjištění však nebylo úplně negativní, byť novinka v žádném případě neboří zaběhlá pravidla ani nepřichází se skladbami, které by zastiňovaly to, co Jeff Waters složil na prvních albech – zkrátka zde pokračuje ustálení na metalovém výraze započaté zhruba někdy před dekádou. Všechny skladby nesou typický bleskoprstý rukopis hlavního performera, jenž byl vždy velmi dobře rozeznatelný od ostatních, jak v úderných riffech, tak v sólových partech, a tudíž předkládají velmi dobře zvládnuté metalové řemeslo.

Novinka se drží spíše přímočařejšího stylu, jaký před lety nabízelo album „King Of The Kill“, než progresivního, po vzoru „Never, Neverland“, plného častých vyhrávek a zvratů. Úderné songy bez větších rozpaků kutají přesně takový metal, s jakým je jméno ANNIHILATOR spojováno nejvíce a hrnou na nás jeden energický a jasně definovatelný vál za druhým („The Trend“, „Coward“, „Ambush“, „Betrayed“ a „Payback“). Stylová čistota a čitelnost nade vše. Dave Padden se za mikrofonem stal již stálicí a jeho výraz se vlastně od jeho předchůdců zas až tolik neliší. Tedy snad kromě některých zpěvnějších refrénů („Nowhere To Go“), již nějakou dobu přinášejících do hudby ANNIHILATOR nový prvek, mně osobně připomínající spíše projev některých nu-metalových zpěváků. Tyto pasáže však nejsou příliš časté (kromě již zmíněné „Nowhere To Go“ snad ještě „The Other Side“) a Padden vpodstatě zapadá mezi své pěvecké předchůdce. Závěrečnou předělávku „Romeo Delight“ považuji za jasný vrchol, protože se v ní skupina dokázala částečně oprostit od svého stylu a vnesla tak do alba ještě větší lehkost a světlo, díky nimž se přizpůsobila atmosféře klasiky. Padden zde výská jako blonďatý gigolo David Lee Roth a z Jeffa je rázem s kvákavými tóny žonglující Eddie Van Halen.

„Annihilator“ je dobrou metalovou deskou, navzdory faktu, že vždy raději sáhnu po některém z nejstarších alb kapely, než abych si pustil právě tohle dílo. Kanaďanům zástupy čerstvě příchozích fanoušků nezíská, ale to ještě neznamená, že své řemeslo odvádějí špatně. Ne neobyčejně nebo snad výjimečně, ale pořád ještě dobře.