Hurá! Mohu si odškrtnout další splněné koncertní přání! A to hned z kategorie nejvroucnějších- vidět a slyšet naživo indiánské country/emo/rockové uskupení MURDER BY DEATH. Pražský klub Matrix byl sice zvláštním místem k tomuto hudebnímu svátku, ale budiž. Alespoň bude opravdu dost prostoru a nebudu se tlačit v miniklubu.

Něco kolem půl desáté se rozezvučila předkapela v dvoučlenném složení nazvaná ZLATO A NAFTA. Jejich dost nejistá tvorba, opírající se o elektronické smyčky, automatického bubeníka a v podstatě punkrock/bigbítové kytary s ojedinělými stylovými výlety do jiných končin, na mě působila tak trochu, jakoby se kluci spletli a omylem vylezli na pódium v době, kdy měli mít zkoušku ve zkušebnách, které jsou v areálu klubu jen o několik metrů dál od pódia. Podivný zvuk, při prvních několika riffech prasklá struna, opravdu nepřesvědčivé zpěvy/mumlání/křičení (navíc čtené z papíru), několik dobrých, ale nesehraných nápadů… Odcházel jsem od pódia s velmi smíšenými dojmy.

Pak to ale přišlo. Na scéně se objevil charismatický cvrček Adam Turla se svým bandem a rázem co mělo nohy, bylo u pódia. Pravda stádečko to nebylo velké, několik desítek hlav, ale troufám si říci, že atmosféru a podporu od publika měli MURDER BY DEATH minimálně tak velkou, jako by přihlížel dvousethlavý dav. Po Adamově levici usedá nadzemsky působící violončelistka Sarah Balliet, která ten večer obsluhovala i klávesy, po pravici se tyčí frankensteinovsky působící čahoun Matt Armstrong, zezadu kapelu jistí bicí Dagana Thogersona a už to jede. „Sometimes The Line Walks You“, „52 Ford“, „Rumbrave“… Začátek dává tušit, že playlist se neomezí na prezentaci poslední albovky, ale že půjde o poctivý průřez z celé diskografie. S uspokojením musím říci, že zaznělo naprosto vše podstatné, včetně těch největších hitů z nejsilnějšího alba „Who Will Survive And What Will Be Left Of Them?“. Set rozdělený na tři části, podle toho, jak Adam měnil kytary, se mohl rozdělit na skladby poměrně nedávné, skladby nejnovější a na závěr skladby kultovní.

Matrix zaplnila opravdu poctivá porce skvělého a svojského písničkářství, které z mého zorného pole nemá ve Státech obdoby. Po „Comin´ Home“ se protrhly ledy a Adam začal vtipkovat s publikem. Na scénu se dostala láhev s whisky, došlo i na skladby, které Adam odzpíval sám s kytarou – vše plulo civilně, přirozeně, snad jen krom blonďaté Sarah, která se narozdíl od zbytku kapely téměř ani jednou neusmála a stále udržovala konstantní výraz nedotknutelné nadpozemské bohyně s vážnou panenskou tváří a violončelem mezi stehny. Mimochodem na zadní straně jejího nástroje mě pobavila obrovská samolepka IRON MAIDEN. Publikum složené z opravdu rozličných typů lidí dodávalo kapele silnou podporu, potlesky byly nějak delší než normálně, při každém tónu nové skladby se ozývaly nadšené ohlasy a tleskání, jakoby každá zahraná skladba byla superhitem – atmosféra zkrátka i při tom malém počtu diváků neuvěřitelná. Po skončení se MURDER BY DEATH uchýlili do šatny a vydrželi snad dvě-tři minuty v zákulisí. Po celou tu dobu se velmi hlasitě lidé v sále nedokázali smířit s tím, že je konec a tak došlo na dva přídavky.

Posledních několik dní bylo koncertně velmi silných, nicméně MURDER BY DEATH nezklamali a jednoznačně prozatím opanovali piedestal s nápisem koncert roku.