Dalo se to čekat, chtělo by se říci. V poslední době totiž lze čím dám častěji pozorovat tendence použití vokálních linek v produkci umělců, kteří se doposud prezentovali výlučně instrumentální hudbou. To platí především pro všechno alespoň trochu související s postrockovou škatulkou. V případě amerického one man projektu ELUVIUM to „související“ lze jen podtrhnout.

Matthew Cooper je chlapík šikovná, což dokázaly už jeho předchozí nahrávky. Všechny nabídly příjemně rozjímanou melancholickou hudbu, stylově vesele křepčící v postrockovém příhraničním pásmu s četnými výlety do sousedících širokých ambientních plání. Často se sice na mysl dral neodbytný pocit, že jsme to všechno už někde slyšeli, což hlavně v případě jinak povedeného předchozího alba „Copia“ (2007) bylo až velmi zřetelné, ale nakonec však nad těmito pochybami zvítězilo veskrze podmanivé a zasněné pojetí, které jednotlivé kompozice tak štědře nabízejí. Nejinak je tomu i v případě letošní novinky „Similes“, která ve svém jádru zůstává pevně ukotvená v rozjímaných a chlácholivých hudebních plochách, ale právě díky lidskému hlasu se jí dostává o poznání „údernějšího“ a dynamičtějšího vyznění.

Samozřejmě, že zde nemluvíme o nějaké změně kompozičního přístupu, či nedej bože o snaze vymanit se z pevného ambientního sevření někam směrem k více písničkovějšímu přístupu. Nic takového nemusíme od Matthewa Coopera čekat. „Similes“ je další zdařilou sbírkou skladeb, které se poslouchají nejlépe pohledem z okna na západ slunce anebo během smutných deštivých dnů, kdy je chuť opouštět své příbytky nulová. Škála použitých zvukových rejstříků a samplů je v rámci daných pravidel dostatečně pestrá na to, aby dokázala navodit pocit spokojenosti i s těmi skladbami, které kromě žánrových stereotypů, byť solidně provedených, nedokážou nabídnout žádnou další přidanou hodnotu navíc. To se týká právě těch kompozic, během kterých nezazní Cooperův hlas. V tom druhém případě můžeme hovořit o velmi dobrém oživení, povznášejícím tuto nahrávku do výšin velké spokojenosti.

„Leaves Eclipse The Light“ svým tikavým ústředním motivem dává trochu vzpomenout na výborného belgického experimentátora Jérôme Deusona a jeho aMUTE, které lze s čistým svědomím zařadit mezi špičku křížení postrocku a ambientu. Co naplat, že u ELUVIUM to o originalitě příliš nebude, když jednotlivé triviální a „vypůjčené“ motivy se pod Cooperovýma rukama mění v pohledné a lákavé šperky, u kterých by bižuterii hádal jen málokdo. Stačí se zaposlouchat do překrásné „The Motion Makes Me Last“, ve své podstatě opět nesmírně jednoduše pojaté písni s překrásným „pianovým“ motivem a celkově velmi sugestivní posmutnělou atmosférou. A kdo by pak za takovýchto okolnosti v samém závěru odolal procházce po mořském pobřeží, do něhož vytrvale narážejí vlny oceánu („Cease To Know“)?

Příjemná nahrávka, která si na nic nehraje a ani nepředstírá přehnané ambice. Tou nejdůležitější pro hlavní (a koneckonců vlastně i jedinou) persónu ELUVIUM zůstává snaha svojí hudbou přirozeně navodit zasněnou anebo chcete-li nostalgickou náladu, což se i na „Similes“ daří velmi dobře. Tradičně velmi pěkně provedený booklet, jehož výtvarnou stránku si (opět tradičně) vzala na starost Cooperova manželka Jeannie, pak už jen věrně dokresluje atmosféru celé nahrávky. Atmosféru nenucenou a velmi příjemnou.