7 / 10

Ono to možná bude vypadat jako ohrávání staré známé písničky, ale je zkrátka fakt, že prostě byli, jsou a budou kapely a interpreti, u jejichž nejnovějších alb byly, jsou a budou možné pouze dva diametrálně odlišné přístupy k jejich vnímání. Nic nového pod sluncem, starého psa novým kouskům nenaučíš, zlatá střední cesta a bůhvíjaká další podobná hesla a pořekadla myslím velmi trefně vystihují samotnou podstatu téhle věci, a je na pak člověčím jedinci, aby si sám rozhodl, zda je ve smyslu oněch dvou přístupů pro nebo proti. Tedy nakolik se mu konkrétně v případě malého velkého trpasličího pěvce Ronnieho Jamese Dia zamlouvá to, že Mistr a jeho stejnojmenná družina DIO se pořád a neustále drží zuby nehty svého „kopyta“, stylový odklon od něj nelze čekat ani v tom nejrůžovějším snu, a že nám tudíž na pokračování servíruje další a další jako vejce vejci podobné kousky ze svého hardrockového pojetí heavy metalu. Přičemž se zřejmě lze ztotožnit s myšlenkou jednoho českého hudebního publicisty (jehož jméno už mi bohužel vypadlo), že totiž úplně nejlepší to bylo na samém počátku (dodnes nepřekonaná a nepřekonatelná deska „Holy Diver“ z roku 1983) a dál už se jednalo jen o tu slabší a tu silnější odvar, možná i v závislosti na tom, jak naladěný byl Mistr při tvorbě čerstvého materiálu a jakými muzikanty se při tom obklopil.

Vznik „Killing The Dragon“ v tomhle směru napovídal odvaru silnějšímu, neb jména uvedená u jednotlivých hudebních nástrojů nepochybně zvěstovala letitou hard rockovou zkušenost a prověřenou kvalitu (zejména kytarista Doug Aldrich, jak je na albu slyšet, si svou práci odvádí více než stoprocentně), takže mě trošku zarazil snad jen Simon Wright za bicími, protože za škopkovou soupravou jsem si téměř neodmyslitelně zvykl vídávat věrného Diova souputníka Vinnieho Appice (i když teď opravdu nevím, jestli hrál i na předcházejícím albu „Magica“ z r. 2001). A úvodní, titulní pecka mi tenhle dojem okamžitě potvrdila, takže sotva doznělo její vnadné intro, musel jsem si pro sebe uznale pokývat hlavou nad typicky dráždivě „pochodujícím“ kytarovým riffem, doplněným přesně načasovanými dramatickými breaky, po nichž majestátně splývá Mistrův nezaměnitelný vokál, přes přibývající křížky na bedrech stále průzračný a lahodný jako právě otevřená láhev sektu. Hlas Ronnieho Jamese Dia, marná sláva, byl a stále prostě je jedním z největších světových rockových momentů, obzvláště když je ještě tak velmi výrazně zabarven. Škoda, že hned vzápětí musí člověk chtě nechtě prohlédnout jeden z nejošuntělejších komerčních zvyků a triků, totiž dávat na první místo desky její potencionálně největší hitovku, a zklamat se ve víceméně „běžných“ kouscích „Alone Comes A Spider“, „Scream“ a „Better In The Dark“, jež ani onen zmiňovaný magický vokál nevytáhne někam výš než o mrňousek nad pouhopouhý průměr. Naštěstí ale není všem písním konec, protože přichází další výrazné místo alba, rušené jen skladbou „Push“, zařaditelnou spíše do kategorie posledně zmíněných tří věcí. Po něžném a baladickém preludování v úvodu se totiž rozhoupe gigantický kytarový kolos, výstižně pojmenovaný „Rock & Roll“ s mohutným hymnickým refrénem, při němž málem tuhne krev v žilách. Podobně chladí a zchladí i „Guilty“, vedená ve stejném, spíše pochmurnějším duchu, u níž ale vystupuje do popředí znovu především vnadný Diův hlas, stylizující se ve smyslu názvu skladby do jakéhosi obviňujícího tónu. A do třetice je tu ještě „Throw Away Children“, pomaleji vedený kousek, blýsknuvší se ovšem dalším originálním melodickým motivem a nečekaným (ve spojení s Diem) využitím dětského pěveckého sboru. Zbylé dvě skladby naproti tomu znamenají už jen další zbytečnou selanku a mám takový pocit, že by se album bez nich úplně klidně obešlo, i když to by se asi neslučovalo s obecným pojmem o délce hracího času dlouhohrající desky, čili kupující fanoušek by s tím eventuálně nemusel být až zas tak moc srozuměný.

Tak nevím, no, jak to koneckonců právě v takových případech bývá. DIO na „Killing The Dragon“ nezklamali ale ani výslovně nešokovali, jen prostě tak jako většinou příjemně potěšili. Člověk sám cítí, že to není úplně ono, a že tam je jistá nezanedbatelná rezerva, jenže zase dopředu ví, že tahle rezerva je v tomhle případě prakticky nedoplnitelná, a tak mu již tradičně nezbývá jinak, než z úcty k legendě přimhouřit oko a pousmát se. Ale jo, Ronnie, ty můžeš vždycky.

• 11. května 2004