OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
GRAVE vydávají novou desku. Sporá, leč zcela všeříkající sentence. I ten nejslabší student severské death metalové historie se musí okamžitě postavit do pozoru by s patřičnou úctou presentoval, co všechno tahle kapela z malého městečka Visby pro švédskou scénu znamená. GRAVE jsou učebnicovým žánrovým archetypem, přes dvacet dlouhých let se sveřepě drží prastarých tradic, přísných stylových norem a receptů, nikdy neustoupili byť o jedinou píď, jsou nejvěrnější z věrných. Pro člověka, který vyrůstal za časů mýtického klenotu „Soulless“ je každé nové album s etiketou GRAVE něčím speciálním, přináší pocit zadostiučinění, ale i nostalgickou vzpomínku na první sbírku v podobě otlučených kazet s logy NIHILIST, ENTOMBED, DISMEMBER, GROTESQUE nebo CARNAGE.
Pokud sledujete genezi GRAVE trochu podrobněji, jistě vám neuniklo, že minulá nahrávka „Dominion VIII“ byla mílovým krokem zpět v čase, až na samotný úsvit let devadesátých. Sympatické gesto, jedni z architektů žánru oslavili dvě dekády své existence tím nejlepším možným způsobem. Vrátili se totiž ke svým nejstarším kořenům a se zavilostí sobě vlastní předložili posluchačům album ukázkově nasáklé atmosférou tehdy se právě rodící stockholmské scény. Pokud se vám tenhle tvůrčí flashback zamlouval, budete jásat i při poslechu aktuální, již deváté řadové desky „Burial Ground“. Staří dobří GRAVE jsou opět tady, tvrdohlavě válčící stále stejnými, mechem a lišejníkem obrostlými zbraněmi. Místo desítek high-tech riffů jeden zemitý, místo krystalicky čistého zvuku vesele chrastí pověstný sunlightský kolovrátek, místo schizoidních rytmických stavebnic produkce rovná jako proutek. A nad tím vším vládne vyzáblý pán s cigaretou, zas a znova dokazující svou naprostou vokální extratřídu. Ano, vím, že to říkám pořád, leč growling Oly Lindgrena je pro mě osobně hotovým balzámem na uši, bez problémů bych ho vydržel poslouchat i bez nástrojového doprovodu.
Pokud bych měl jmenovat nějaké rozdíly oproti minulé desce „Dominion VIII“, vyzdvihl bych snad jen archaičtější sound a větší sázku na pomalejší tempa. A právě tady se ukrývá jistá slabina „Burial Ground“. Album totiž není po rytmické stránce kdovíjak variabilní, nenabízí žádné chuťovky, jakou je třeba „By Demons Bred“, blastbeatingem okořeněná skladba z „As Rapture Comes“ - zatím nejlepšího post-comebackového alba GRAVE. Osvěžením je naopak přítomnost tučného Egypťana, tedy Karla Sanderse z NILE, který svolil k sólové exhibici v rámci osmé položky „Bloodtrail“ (obě kapely se mají evidentně v lásce, zanedlouho se totiž chystají již na své druhé společné evropské turné). Jinou zajímavou personou zapsanou v bookletu „Burial Ground“ je Matti Kärki, notoricky známý maskot švédského death metalu, jenž dostal prostor textově se vyřádit ve třetí skladbě nazvané – jak jinak - „Dismembered Mind“.
Resumé? Z novinky GRAVE mám podobné pocity jaké jsem kdysi zažíval nad jejich comebackovou deskou „Back From The Grave“. Jistě, žánrová ikona stále stojí pevně na svých nohou, leč tentokráte nabízí pouze standardní album, album bez překvapení a jakési „přidané hodnoty“. Ukázkovým příkladem budiž otvírák „Liberation“, poměrně průhledná skladba, ze které vám v paměti neutkví byť jediný zajímavý riff. Jaký to rozdíl oproti jasně memorovatelným zahajovacím kompozicím typu „Deformed“, „You´ll Never See...“ nebo „Turning Black“. Ano, samozřejmě, Ola Lindgren a spol. odvedli i tak slušnou práci, leč tentokráte jaksi nedokázali vytáhnout z rukávu potřebné množství trumfových es (situaci nezachraňuje ani nová verze pravěké skladby „Sexual Mutilation“). Nu, nedá se nic dělat, i jakožto hluboce oddaný příznivec pravého švédského old school death metalu nemohu necítit jistý náznak zklamání.
Resumé? Z novinky GRAVE mám podobné pocity, jaké jsem kdysi zažíval nad jejich comebackovou deskou „Back From The Grave“. Jistě, žánrová ikona stále stojí pevně na svých nohou, leč tentokráte nabízí pouze standardní album, album bez překvapení a jakési „přidané hodnoty“
6,5 / 10
Ola Lindgren
- kytara, zpěv
Fredrik Isaksson
- baskytara
Ronnie Bergerståhl
- bicí
hosté:
Karl Sanders
- kytara
1. Liberation
2. Semblance In Black
3. Dismembered Mind
4. Ridden With Belief
5. Conquerer
6. Outcast
7. Sexual Mutilation
8. Bloodtrail
9. Burial Ground
Burial Ground (2010)
Exhumed - A Grave Collection (compilation) (2008)
Dominion VIII (2008)
Enraptured (DVD) (2006)
As Rapture Comes (2006)
Fiendish Regression (2004)
Back From The Grave (2002)
Extremely Rotten Live (live album) (1997)
Hating Life (1996)
Soulless (1994)
..And Here I Die… Satisfied (EP) (1993)
You'll Never See... (1992)
Into The Grave (1991)
Tremendous Pain (single) (1991)
GRAVE / DEVIATED INSTINCT / DEVOLUTION (split) (1991)
Promo 1989 (promo) (1989)
Anatomia Corporis Humani (demo) (1989)
Sexual Mutilation (demo) (1989)
Sick Disgust Eternal (demo) (1988)
Vydáno: 2010
Vydavatel: Regain Records
Stopáž: 42:06
Produkce: Ola Lindgren and Ronnie Bergerståhl
Studio: Soulless Studios, Stockholm, Sweden
Coverart: Costin Chioreanu
Svoj deathíček mám rád technický a rýchly, ale keď už voľajaké to drevo, tak určite Grejv... Olovi proste ten jeho ponurý staromilský prístup úprimne verím a Burial Ground je teda neveselá temná kláda jak brno... "I was lost but now I'm... LOST!!!" - genialneeee :-)))
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.