COLISEUM tak trochu klamou tělem. Pohled na obal jejich třetího alba dává tušit hrátky s temnými tématy, ale ty hledejme především v rovině textové. S pomocí hudebních nástrojů toto trio kouzlí poněkud jiný hudební žánr(y), než by se možná dalo čekat. Zainteresovaní už samozřejmě moc dobře vědí. Pro ty stačí úvodem poznamenat, že si Američané od minula neprošli nijak dramatickou stylovou změnou, ale že se v jejich případě dá hovořit o poměrně příjemném posunu vpřed.

Pokud je „House With A Curse“ něčím mimořádné, tak v první řadě tím, že se jedná o doposud nejpropracovanější nahrávku COLISEUM. Ti sice zůstávají pevně spjati se svými kořeny vyrůstajícími z punku a metalu, ale jejich současná tvář má o poznání pestřejší rejstřík grimas. Důraz na úderné riffy, nekomplikované a lehce zapamatovatelné rytmy a tah na branku zůstává neměnnou a spolehlivou konstantou, ale na albu najdeme i několik řekněme, že ambicióznějších a, pokud to tak možno říci, i epičtějších skladeb. Samozřejmě, šoupnout na úvod jednu z nich by byla veliká dramaturgická hloupost. Takže parádní úvodní dvojblok, tvořen vypalovačkami „Blnd In One Eye“ a „Everything To Everyone“ především zahřeje smysly na provozní teplotu a u těch temperamentnějších i bez problémů rozhýbe tělo. Rytmika pádí vpřed, kytary šťavnatě riffují a příjemně nakřáplý a intonačně jistý vokál Ryna Pattersona dokonale dotváří atmosféru pěkně divokého mejdanu.

Po každém pořádném mejdanu však přichází kocovina a s ní bolehlav. Jak plynou další skladby, tak skupina postupně zvolňuje rozdováděné tempo z počátku a do popředí vystupuje metalová část hudebného cítění COLISEUM. Hutné riffy dominují, důraz na melodie však zůstává. Atmosféra houstne a napětí by se dalo krájet. Skupina poodkrývá mnohem temnější část svého já, než se kdy předtím odvážila. Černobílé zátiší s lebkami začíná dávat smysl. Výsledek je velmi přesvědčivý, a když celá tato epizoda vrcholí v gradujícím refrénu „Perimeter Man“, nadšení je rozhodně na místě.

Trio z Kentucky sice bude přísahat na nefalšovanou kytarovou muziku, ale nebojí se v kontextu podobně laděné muziky takových „experimentů“, jakým je bezpochyby zvuk smyčců tvořící páteř písně „Isela Vega“, mimochodem na albu jedné z těch poklidnějších. Palbě ostrými melodickými zase neuniknete hned v následující „Lost In Groningen“, jejíž ústřední linku prostě nejde dostat z hlavy. Jakákoliv výtka směrem k dramaturgii alba je úplně lichá. Rozjařený úvod, zatěžkaný střed a opět postupné zrychlování až do závěrečné přímočaré nakládačky „Punk / Money“. Produkční složku celku má cenu zmiňovat jen do té míry, že tady se to snad ani lépe vydařit nemohlo. Razantní zvuk všech nástrojů a přesně umístněný vokál. Na nové desce Američanům prostě vyšly všechny plány. Včetně posledního článku řetězce – spokojených posluchačů. Troufám si tvrdit, že já jsem pouze jedním z mnoha.