NAILS - Every Bridge Burning
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, tlak a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Další dávka bestální romantiky v podání prapodivné kapelky „vláda macešek“. Dvojice Jůza/Kalibán a spol. opět udeřila na naše mozkové pleny svou schizofrenní tvorbou s nádechem avantgardy a feelingu českého hudebního undergoundu let sedmdesátých. Hudba „macešek“ je natolik nezařaditelná, až je v tom „ortodoxní“ (he, he, no to je ale blábol, co?!). Ono by to koneckonců celkově nebylo špatné. Pepův zpěv je takřka klasickým blackovým štěbetáním a těch „blackových“ pasáží tu najdete dost, vůbec má „Právo na smutek“ blackový nádech.. Ale zvuky kláves, úmyslně disharmonický klavír, ujetá flétna, recitace, sbory a dutě, garážově znějící bicí, to všechno mi v jistém směru připomíná „psychedelii“ českých předplastikovských kapel 70. let. Ale třeba i Psí Vojáci nebo DG307 možná „Maceškám“ něco říkají. „Macešky“ hýří širokou škálou nápadů a i když mají skvělé české texty a povedené instrumentální záležitosti, je tu jedna věc, která to všechno sráží. Ta „věc“ je zvuk. I když to není tak rozhárané a nepovedené jako na minulém demu „Obhájci psa“, pořád to prostě za moc nestojí. Pánové, když už tvoříte tak originální muziku, proč taky nedáte větší důraz na zvukovou stránku věci? S dobrým zvukem řekněme alespoň z Poličné by to bylo minimálně o třídu lepší! Kdo chce roztříštěnou schizofrenní tvorbu s blackovým základem, nechť se poohlédne po „Právu na smutek“...
6 / 10
Vydáno: 2000
Vydavatel: Vlastní náklad
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, tlak a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Další alternativa pro příznivce BORKNAGAR je tato parta z Rocky Mountain. Sice nic převratného, ale jízda je to patřičně ostrá i melodická, plná hezkých momentů a přesvědčivé instrumentace. I střídání growlingu a čistého vokálu je namixováno s přehledem.
Páni muzikanti, hoďte tam něco svižného a veselého, kytary ať závodí s klávesami. Dobré, to je ono. Trochu kýčovité jak ti Taliáni STAMINA. A kdo je ten starý pěvec v novém čepci? Ale, nebyl on u ROYAL HUNT? Dobře jste to skloubili, radost poslechnout.
V pátek nás čeká masivní exploze v podobě novinky německých kanonýrů, to se cítím oprávněn tvrdit už na základě luxusního čtyřpísňového EP, které obsahuje ten nejlepší melodický black / death s hnilobným pachem obinadel a lidského masa. Fans do haptáku!
A jsou zpět. Po dekádě odmlky. Opět rozjuchaní, lehce infantilní, ale hlavně maximálně kreativní a hraví. Deska, u které se prostě nejde nepohupovat do rytmu. Je v tom nezbedná nakažlivost.
Řecký instrumentální postrock, jenž koketuje s blackgazem, ambientem i cinematickou hudbou, který se nebojí ani klávesových ploch a piana. Fascinující vizuál skvěle odráží znepokojivost a melancholičnost jejich hudby.
Další španělský příspěvek do už nyní bohaté nadílky výborných doom metalových nahrávek letošního roku. „Espectres“ je klasický, dřevní a čistý doom, přesto stále velmi emotivní a prodchnutý krásně ponurou atmosférou.