OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
V roce 1993 vychází kanadským VOIVOD šťastné sedmé album „The Outer Limits“. Jak bylo pro kapelu v devadesátých letech poměrně typické, nahrávka vyšla opět s dvouletým odstupem od předešlého, nepříliš pochopeného experimentu „Angel Rat“. Deska je mimo jiné charakteristická zvláštním „odchodovým“ obdobím svého vzniku. Původní baskytarista Jean-Yves „Blacky“ Thériault odešel po vydání „Angel Rat“ v roce 1991 a další odchod byl na spadnutí. „The Outer Limits“ bylo totiž na dlouho (do roku 2002, resp. 2003) posledním albem, na kterém zpíval Denis „Snake“ Bélanger. Obal desky působí jako kosmický bulletin, který hlásá, že pozemšťan asi některé věci napoprvé úplně nepochopí. Možná proto vyšlo album také s 3D brýlemi pro „úplné“ zobrazení bookletu.
Sedmá řadovka je dodnes tak trochu ve stínu eposu „Nothingface“ a dalších klasik, ale dokonce i některých nahrávek „Forrestovského“ období. „The Outer Limits“ zkrátka stálo vždy (neprávem) stranou. Na časové ploše lehce přesahující 54 minut je však pořádána rock/metalová hostina, kde se podává hodně exotické menu připravené hudebními psychenauty. V progresivním labyrintu vybírá ostré thrashové odbočky rocková psychedelie v kooperaci s tančícím punkovým feelingem. Žánrové vlivy a (dis)harmonie se plynule prolínají v jakési samozřejmé symbióze. Kapela samotná zní jako jeden multifunkční nástroj, který se skládá ze vzdušné Piggyho kytary vyluzující jedinečné riffy, Snakeových hlasivek disponujících nezaměnitelnou barvou, charakteristických Awayových bicích a hutné basy (tentokrát v podání studiového session hráče Pierre St-Jeana). VOIVOD v rámci svého, těžko pojmenovatelného žánru pohlíží na vlastní tvorbu z různých perspektiv. Každá nahrávka tak sice má rozpoznatelný rukopis, ale působí vždy odlišně. Podobně jako různé obrazy jednoho malíře – autora poznáte, obrazy však vždy zobrazují něco jiného. Deska vyniká krystalicky čistou a ostrou produkcí, nepostrádá však živost a drive. Již zde může pozorný posluchač zaslechnout „halucinogenní“ kytarové efekty typické pro album „Phobos“.
Podobně jako na „Nothingface“ také zde najdeme coververzi PINK FLOYD, tentokrát Kanaďané předělali „The Nile Song“. Jak je u VOIVOD zvykem, skladbu pojali natolik osobitě, že působí prakticky jako součást autorského repertoáru kapely. Původní zasněná skladba se tady proměnila v uhrančivě psychedelický metalový kus, kterému by dnes mohli rozumět např. australští ALCHEMIST. Efekt splynutí s repertoárem VOIVOD se projevil nejsilněji u známějšího coveru „Astronomy Domine“ ze zmíněného „Nothingface“. Paralely s psychedelickým (art)rockem by poměrně výmluvně mohlo ilustrovat přirovnání VOIVOD ke KING CRIMSON metalu (viz recenze „Nothingface“). „The Outer Limits“ obsahuje také stopážní perličku v podobě skladby „Jack Luminous“, která je se svými více než 17 minutami dodnes nejdelší kompozicí kapely. Po obsahové, resp. nápadové stránce jde jen těžko vyzdvihnout jeden song. Celé album je fascinující ukázkou hudební kreativity a každý song je jeho neoddělitelnou součástí. Vyražení dechu, které mělo přijít s razantní změnou feelingu v podobě alba „Negatron“ (dodnes asi nejtvrdší nahrávka VOIVOD) bylo v roce 1993 ještě hudbou nejisté budoucnosti…
Název i obsah sedmé desky Québečanů výmluvně naznačil, kde tenkrát mohly být krajní meze resp. hranice možností progresivní hudby. VOIVOD je opět s elegancí překročili a nastavili na dalších pár let či desítek let dopředu nové pomyslné hranice. Nutno říci, že pro nemalou část dnešní scény je tento horizont v nedohlednu stále… „The Outer Limits“ neztratilo nic ze své krásy dodnes. Fix my heart ´cause we´re not alone…
Název i obsah sedmé desky Québečanů výmluvně naznačil, kde tenkrát mohly být krajní meze, resp. hranice možností progresivní hudby. VOIVOD je opět s elegancí překročili a nastavili na dalších pár (či desítek?) let dopředu nové pomyslné hranice.
Denis „Piggy“ D'Amour
- kytary
Denis „Snake“ Bélanger
- zpěv
Michel „Away“ Langevin
- bicí, klávesy
Pierre St-Jean
- baskytara
1. Fix My Heart
2. Moonbeam Rider
3. Le Pont Noir
4. The Nile Song
5. The Nile Song
6. Time Warp
7. Jack Luminous
8. Wrong-Way Street
9. We Are Not Alone
The Wake (2018)
Target Earth (2013)
Infini (2009)
Katorz (2006)
D-V-O-D-1 (2005)
Voivod (2003)
Voivod Lives (2000)
Kronik (1998)
Phobos (1997)
Negatron (1995)
The Outer Limits (1993)
Angel Rat (1991)
Nothingface (1989)
Dimension Hatröss (1988)
Killing Technology (1987)
Rrroooaaarrrr! (1986)
War and Pain (1984)
Datum vydání: Úterý, 3. srpna 1993
Vydavatel: Mechanic/MCA Records
Stopáž: 54:24
Produkce: Mark S. Berry
Studio: Music Grinder Studios
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.