Pokud máte pocit, že prezentace FLOTSAM AND JETSAM na předchozím studiovém zářezu „Dreams Of Death“ byla až nedůstojná téhle fanouškovsky sice dobře utajené, v zasvěcených kruzích však v jisté době značně určující thrashové úderky, při poslechu stále ještě nejčerstvější řadovky „The Cold“ zřejmě stíráte slzy dojetí. Ne snad že by ty dřívější „Sny o smrti“ svou kvalitou příliš zaostávaly za většinou materiálu skupiny, ovšem ten naprostý zvukový a produkční nedodělek skoro zabil i jinak tradičně výstavní tesknění v „Bathing The Red“, a to v něm prim hrají jen akustická kytara a zpěv. Jakmile zahřmí kytara elektrická nebo se bubeník opře do svého nádobíčka, nabírají představy o smrti skutečně reálných kontur.

Jaké štěstí, že „The Cold“ vrací naplavené věci i náklad vhozený do moře tomu správnému proudu adekvátní produkce a potřebně nabroušeného, přitom čitelného zvuku. Od úvodního zlomu v „Hypocrite“, kdy se do naprosto klidné pasáže neočekávaně zakousnou propletence sólové kytary, aby se vzápětí tempo zlomilo do riffovačky se štěkaným refrénem jak z učebnice, nám FLOTSAM AND JETSAM posílají jasnou zprávu, že jsou zpátky a tentokráte nebudou brát žádné ohledy, natož zajatce. A melodická proměna uprostřed skladby ten silný úvodní signál jen podtrhuje. Pak už je v podstatě jedno, kterou z nabízené desítky kousků vytáhneme na světlo světa. Skupina dávkuje vypjaté pasáže s klidnějšími, nebojí se opřít o beglajt, rozjet pořádný taneček hustých záseků a štěkavé deklamace, nebojí se ale ani akusticky zklidnit, třebas pod refrén, ve kterém pak už nechá čarovat na nahrávkách vždy stoprocentního Erica A.K. A když už jsme u jeho zpěvu, nelze nezmínit další zápis kapely do zlaté síně slávy (převážně)akustických skladeb – a sice „Better Of Dead“, byť ji v refrénu už oplétají bustery, protože sloky a vůbec základ má naprosto čistý. Určitě jeden z vrcholů nahrávky.

Tedy vše odpuštěno, chtělo by se zvolat. FLOTSAM AND JETSAM spojili veškeré v minulosti odzkoušené polohy v jeden funkční celek, přidali pořádnou dávku kvalitního materiálu a naštěstí protentokrát nezapomněli ani na vhodný zvukový kabátek. V podobě „The Cold“ si tak hladový posluchač spokojeně zachrochtá nad výtečnou nahrávku, která sice neposouvá hranice neslyšeného (což ani není jejím cílem), na druhou stranu ale nenudí, a přes všechny asociace let v nenávratu ztracených nutně nenavozuje pocity staroby, dýchavičnosti a odbržděného kolovrátku, jak se to děje u mnoha velkých thrashových jmen minulosti.

Autor těchto řádků tuhle „studenou“ kolekci řadí někam hodně blízko k pomyslnému vrcholu „Cuatro“, takže si asi dokážete spočítat, jak se mu zamlouvá.