NAILS - Every Bridge Burning
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, tlak a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Obyčejný kluk a dívka ze židovského státu, kteří hrají rock? Proboha jak tohle může znít? Přiznám se, že Izrael byl pro mne vždy zemí s mýtickým závojem na všem, co s ním souvisí. Místo s tak bohatou biblickou historií byste jinde na mapě světa těžko nalezli. Na lidi ze státu, k jehož dějinám se váží jména jako Šalamoun, Abraham nebo král David, jsem se vždycky díval jako na něco trochu nadpozemského. Jako na žijící odkaz nejstarší historie. Jako na část dřeva z Ježíšova kříže… Tedy dokud jsem se neseznámil z CARUSELLOU… Pak přišla fáze, která by se dala přirovnat k tomu, když malé dítě přijde na to, že tu prasáckou nechutnou technologii reprodukce museli použít i jeho rodiče k tomu, aby přišlo na svět. Nemluvím o zklamání, jen o prozření. CARUSELLA nadpozemská není. Potomci vševědoucího Šalamouna, biblického Jákoba a Izáka jsou taky jen vobyčejnský lidi. Prostě týpek a holka, kteří drhnou vynikající klubovej rock. Naprosto civilní, špinavej poctivej rock’n’roll. Vystačí si sami dva a při koncertě vás prostě musí napadnout myšlenka, jestli je kapela to jediné co ti dva mezi sebou mají. Jejich symbióza při hraní je ukázková. Vlastně by mne i dost zajímalo, jak vypadá koncert, když se mezi sebou poštěkají.
Aktuální albovka přetéká neobyčejně obyčejnou rockovou hudbou. Od klasických hoblovaček až k megahitovým refrénům. Ano megahitovým. No jen si pusťte takovou „Star Quality“. Když jsem byl poprvé na CARUSELLE, většina lidí přišla jen pro to, že byli zvědaví na ten exotický párek, který si v klubu postaví bicí tam, kde zaclání nejvíc lidí. Pochybuji, že měl někdo naposlouchaný jejich materiál – na většině bylo totiž vidět, že to byl jednou Myspace, jednou video na Youtube a pak hurá na koncert. Když však rozbalili „Star Quality“, refrény ke konci zpívali všichni.
CARUSELLA na svém debutu nedisponuje intonačně dokonalými hrdly. Nemá basu. Nemá dokonalý plný zvuk. Nemá nejdokonalejší produkci. Má však přiměřený tah na branku a charisma, které ji mohou závidět všechny vypulírované stylokapely, o nichž se v hudebním sloupku módních časopisů pro ženy dočtete, že hrají alternativní rock.
Výtečná klubová kytarovka z Tel Avivu.
7,5 / 10
Guy Shechter
- bicí, zpěv
Tamar Afeku
- kytara, zpěv
1. Sally
2. Conclusions
3. Star Quality
4. Surrender
5. Hunt
6. You Say
7. I Smile
Carusella (2009)
Vydáno: 2009
Vydavatel: DIY
Stopáž: 27:22
Produkce: Carusella
-bez slovního hodnocení-
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, tlak a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Další alternativa pro příznivce BORKNAGAR je tato parta z Rocky Mountain. Sice nic převratného, ale jízda je to patřičně ostrá i melodická, plná hezkých momentů a přesvědčivé instrumentace. I střídání growlingu a čistého vokálu je namixováno s přehledem.
Páni muzikanti, hoďte tam něco svižného a veselého, kytary ať závodí s klávesami. Dobré, to je ono. Trochu kýčovité jak ti Taliáni STAMINA. A kdo je ten starý pěvec v novém čepci? Ale, nebyl on u ROYAL HUNT? Dobře jste to skloubili, radost poslechnout.
V pátek nás čeká masivní exploze v podobě novinky německých kanonýrů, to se cítím oprávněn tvrdit už na základě luxusního čtyřpísňového EP, které obsahuje ten nejlepší melodický black / death s hnilobným pachem obinadel a lidského masa. Fans do haptáku!
A jsou zpět. Po dekádě odmlky. Opět rozjuchaní, lehce infantilní, ale hlavně maximálně kreativní a hraví. Deska, u které se prostě nejde nepohupovat do rytmu. Je v tom nezbedná nakažlivost.
Řecký instrumentální postrock, jenž koketuje s blackgazem, ambientem i cinematickou hudbou, který se nebojí ani klávesových ploch a piana. Fascinující vizuál skvěle odráží znepokojivost a melancholičnost jejich hudby.
Další španělský příspěvek do už nyní bohaté nadílky výborných doom metalových nahrávek letošního roku. „Espectres“ je klasický, dřevní a čistý doom, přesto stále velmi emotivní a prodchnutý krásně ponurou atmosférou.