OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
AMENRA jsou stroj. Stroj, který jede přesně podle předem daného algoritmu, jenž mu skvěle vychází na všech frontách. Pomalu se rozjíždějící počátky vždy končí fází, kdy se supící mašina nezastavitelně řítí do nekonečné propasti. Konzistence jejich hudby je kovová až na kost. Katatonická masa valícího se zvuku, který se mele v bludišti ocelových trubek a ničí vše, co mu stojí v cestě. Jako by potrubím proudila všežravá kyselina. Intenzita, kterou dokáže vokalista Colin ještě několikrát umocnit svým vysoce položeným nelidským vytím, se vám zavrtá hluboko do každé buňky v těle. Jen málokterá kapela má mechanismy gradace do puntíku zvládnuté tak jako oni, jako by vše vycházelo z matematických axiomů, o nichž se nepochybuje, které se nemusí dokazovat a nesmí zpochybňovat.
To, co mě na této kapele nepřestane udivovat, je mechanická příchuť, kterou si AMENRA uchovávají jak na živo, tak z alba. Vše je tak nějak nezastavitelně motorické, jako když zurčí nezničitelný diesel ze starého Sprintera. V každém zvuku je olej a vazelína. Tohle není o rychlosti, ale o výdrži, o dlouhodobé kvalitě, na kterou nemá vliv hladový rez, protože je přirozenou součástí celého zvuku. AMENRA dokáží šlapat i v klidných pasážích, kdy kytary nekompromisně odřezávají jednotlivé riffy, i když jsou hrány na nezkreslený zvuk. Díky této auře zdánlivé nezničitelnosti, nezastavitelnosti a houževnatosti máte při poslechu pocit, že se děje něco nadlidského a výjimečného. Cosi, co je nad námi a co nemůžeme ovlivnit, něco, co se snad ani nedá vypnout a po chvíli způsobí hypotonické stavy, paralýzu, někdy i stav závratě.
Novinkou na „Mass IIII“ jsou čisté ledabylé vokály, které tu a tam dolaďují atmosféru a přidávají tak lidský element do nelidsky drásavému řevu pana Colina Van Eeckhouta. Intenzita, nasraná deprimovanost, kytarová monumentálnost a naléhavost jsou stále ale tím hlavním nástrojem, kterým AMENRA sbírají stovky fanoušků po celém světě. „Mass IIII“ je albem, které působí kompaktně, monoliticky, jako by téměř vůbec nešlo o několik skladeb, ale o jednu kompozici, kdy další skladba vždy navazuje přesně tam, kde minulá skončila.
AMENRA jsou na další desce opět silným proudem intenzivních emocí, proti kterému se nedá pádlovat, protože vás ihned a nemilosrdně smete.
8 / 10
Colin Van Eeckhout
- vokál
Maarten Kinet
- baskytara
Vincent Tetaert
- el. kytara
Mathieu Van De Kerckhove
- el. kytara
Björn Lebon
- bicí
1. Silver Needle Golden Nail
2. Le Gardien Des Rêves
3. De Dodenakker
4. Terziele
5. Razoreater
6. Aorte Nous Sommes Du Même Sang
7. Thurifer Et Clamor Ad Te Veniat
De doorn (2021)
Mass VI (2017)
Mass V (2012)
Mass IIII (2008)
Mass III (2006)
Mass II : Sermons (2005)
Mass I: Prayer I - VI (2003)
Datum vydání: Sobota, 17. května 2008
Vydavatel: Hypertension Records
Stopáž: 48:10
Produkce: Amenra
vyborna vec, silna atmosfera. a nazivo velky zazitok. spevak sa skrtil kablom a do toho ten neludsky skrek. no parada
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.