Tak to konečně vyšlo a jeden mrazivý říjnový večer nám do Prahy přijeli zpříjemnit švédští obroditelé progresivních záhonků PAIN OF SALVATION. Jak už při podobných akcích bývá v našich krajích zvykem, sál rozhodně nepraskal ve švech, obrovskou část publika tvořili muzikanti a ani zbytek fanoušků nespadal zrovna do kategorie „klasický metalista s nezbytným koncertním arzenálem“. Futurum naštěstí není klub nikterak velký, takže těch max. 150 hlav dokázalo pro hlavní tahouny večera opticky vytvořit plný dům i příjemnou atmosféru, což se počítá.

S úderem osmé ale začínají jiní Švéďáci, a sice retro rocková úderka BEARDFISCH, pro kterou vše podstatné vymysleli v sedmdesátých letech minulého století pánové z YES, ELP, GENESIS apod. Nechápejte mě špatně, ta pětačtyřicetiminutovka v jejich společnosti uběhla docela příjemně, navíc když i zvuk byl od prvních tónů pěkně čitelný a jednotliví hráči jsou poměrně zručnými instrumentalisty. Bohužel však postrádají něco, co by je odlišilo od haldy dalších podobných uskupení, a co je ještě horší, postrádají silné nápady. To se pak klidně může zpěvák Rikard Sjöblom uběhat od kláves ke kytaře a zase zpátky nebo basák Robert Hansen (mimochodem asi nejmetalovější persóna večera) ušklebit k smrti. Prostě stejně jako na deskách, zpočátku velká spokojenost, postupem hrací doby jen čekání na zajímavější motiv nebo pasáž, které sice čas od času problýsknou, ale hned vzápětí jsou ubity dalším čekáním. A to nezachrání ani trendy bekovky, kterými hlavy ozdobila hnedle polovina kapely.

Je paradoxní, leč pro naši zemi naprosto typické, že tak zásadní kapela jako PAIN OF SALVATION poctí Českou republiku svým koncertním vystoupením až ve chvíli, kdy po mnoha nezpochybnitelných trefách do černého začíná v aktuálních retro ozvěnách pomalu ztrácet dech. Díky poměrně vyváženému playlistu to ale (možná trochu překvapivě) nebyl hlavní problém večera. Ten se totiž jmenoval Daniel Gildenlöw.

Hodinu trvalo, než hlavní hvězdy večera začaly. Z toho snad 40 minut už bylo všechno nachystáno a jen do publika řvala jakási (švédská?) diskotéka. Takže když konečně zhasla světla a sál opanovalo úvodní Intro, rovnalo se to pro všechny velkému vysvobození. Možná ale i díky tomu měl start šťávu - „Of Two Beginnings“, „Ending Theme“ i „People Passing By“ jsou věci skvělé, lety prověřené, navíc s hutným a po většinu času i poměrně čitelným zvukem. Co víc si přát? Jenže namísto gradace atmosféry přišla první herecká vložka mistra Daniela. „Linoleum“ samo o sobě není bůhvíjaká píseň, ovšem uvádět ji opakovanou žádostí o řev a „ruky hore“ po úvodním riffu je věcí vskutku hraniční. Ještě štěstí, že už po třetím pokusu se to Praze povedlo, jinde prý dopadli ještě mnohem hůř (rozuměj s více pokusy - a ano, máme tudíž nejlepší publikum na světě!). Následné problémy kapely ve slokách bych pak nazval trestem Božím za to ochotnické divadlo.

Že i hudebníci jsou jen lidé demonstroval v úvodu těsně následující „Ashes“ (hostující?) baskytarista Per Schelander (pro ten večer v převleku za švédskou vysokoškolačku s vlasy do drdolu a v epesních žůžo brejličkách), když do sóla nastoupil na jiném tónu. Podobné momenty jsou samozřejmě kořením živých vystoupení, pár úsměvů a druhý pokus už zajišťoval gáži za dnešní hraní. S problémy ale nebyl zdaleka konec, protože Daniel si při jednom výskoku zřejmě přišlápl šňůru, a tak nějakou dobu nehrál vůbec, a i když pak v příhodném okamžiku zrádný kabel vylovil, jeho šestka občas zastávkovala. Tradičně spolehlivému sekerníkovi Johanu Hallgrenovi (stejně tradičně od pasu nahoru nahému) zase neustále sjížděl mikrofonní stojan. Ale nešť, "Ashes" je píseň silná jak stoletý dub, čili všechny nehody ve zdraví přestála a přijetí měla bouřlivé.

Od pouštěného orchestru v „Diffidentia“, přes trvalku „Winning A War“, až po novinkovou „No Way“ (živě a se současným zvukem zněla mnohem lépe než z CD) se vrátil kapelový duch i nálada z povedeného začátku, jenže už balada „Road Salt“ (byť je skvělá) zase stavěla jen na hlasovém čarování a klávesách, a aby toho snad nebylo málo, odebral se kazatel Gildenlöw za doprovodu hřmící „Of Dust“ přes celý sál až téměř ke zvukaři, kde si vylezl na stoleček a odzpíval a odgestikuloval tam celou „Kingdom Of Loss“. Zajímavé zpestření, aby si i zadní řady přišly na své, ovšem na hrající kapelu se tou dobou pochopitelně díval jen málokdo. Následovala dohra s instrumentálkou „Falling“, opět s jasnou ústřední postavou (a hrubě brumící kytarou) a pak už jen závěrečný opus „The Perfect Element“ s bubenickým extempóre celé kapely.

Nikdo asi nebude polemizovat s tvrzením, že Daniel Gildenlöw je fenomenální zpěvák, který je schopen na živo vystřihnout neskutečné výšky, procítěně šeptat i naplno řvát, jen se poslední dobou vkrádá pocit, a úterní koncert ho spíše potvrdil, že už toho začíná být trochu moc. Moc divadla, moc sebestřednosti. A to nemluvím o přídavku, kdy se nám za doprovodu klavíru dostalo řádné dávky „vyprávění“, poté proběhlo velké usazování všech lidí v sále, včetně zvukařů a backstage, abychom tak společně u táborového ohně mohli zapět Cohenovku „Hallelujah“, kterou tolik milují naše ratolesti díky Shrekovi. Na jejím konci jsem chtěl už jen vědět, proč nikdo nenafouknul žábu a proč se na konci nekřičelo: „Umí!“, jak se tak na Portě běžně dělává.

Přes všechny výtky shora uvedenou jsem ale rád za tohle švédské podzimní zastavení. Byl to příjemný koncert, kterému ke skvělému chybělo jen více kapely, méně zbytečného řečnění, balastu a „rockstárování“ kolem. Tak třeba někdy příště, ale bez podobných „spontánních“ konců a branných cvičení, prosím.

Playlist:
Remedy Lane (Intro)
Of Two Beginnings
Ending Theme
People Passing By
Linoleum
Ashes
Diffidentia
Welcome To Entropia (Intro)
Winning A War
No Way
Road Salt
Of Dust (Intro)
Kingdom Of Loss
Falling
The Perfect Element
přídavek:
Hallelujah (L.Cohen cover)

FOTO LOUŽA (na fotografii ten, co má kukadla jak zrcadla)