OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Když se podíváte na obal téhle kazety, máte pocit, že se bude jednat o soubor přiteplených oplodňováků nějaké italské lokální kutálky. Pěkná kost s roztomilou kočičkou (na obale) totiž skrývá neméně roztomilou úchylárnu z dílny hnutí supertajných sexuálních terorturistů jménem Kuma Rafinatta. Jejich evidentní napojení na extrémní křídlo sicilské organizace Kozy Nostry (česky „naše kozy“) ovšem kapela tají. Kuma Rafinatta prezentují své extrémní politické hnutí prostřednictvím nevinných sloganů, nasamplovaných do jinak poměrně brutální death/grindové onanistiky s automatem a občasným uklidňujícím intermezzem, které dává prostor pro lepší vnímání jejich politického poselství. Celkem šest songů už jen svými názvy napoví, že takový extremismus není v kultivované a demokratické společnosti přípustný. Posuďte sami – Otcovská láska (už jsem tam), Anální ofenzíva, Prasák, Rodinná honička aj. Své extrémní smýšlení sice Kuma Rafinatta rafinovaně skrývá za songem Anti Racist Song (můžeme tu vedle sebe žít), ale celková tendence k ovlivňování mas je zde zcela zřejmá. Na druhou stranu ovšem kapela získává na úrovni díky osobitému kritickému pohledu na současnou komplikovanou situaci v rodině (viz Rodinná honička I., II.). Celkově bych tedy Kumu Rafinattu zařadil do škatulky „sociálně kritického realismu“, stejně jako například K.V.Raise nebo Antala Staška. Ti totiž při hledání „motivů“ pro své díla jezdili na český venkov a do hor taky jemom píchat. A o tom je i Kuma Rafinatta. Mimochodem Krusty, kdy bude pokračování?
6 / 10
Vydáno: 2000
Vydavatel: Fallon Distro
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.