Živáček norských Theatre Of Tragedy si do kritického zápisníčku markýruji coby překvapení příjemného rázu. První kontakt se zajímavou produkcí tohoto seskupení se pro mne osobně udál po vydání alba Velvet Darkness They Fear, které udělalo z Tragédů malou metalovou senzaci. A jelikož jsem v těch památných letech hltal plnými doušky opus Theli, nemohlo mi samozřejmě ujít ani něžně - brutální entreé duetu Liv Kristen a Raymond I. Rohonyiho (se všemi klady a zápory). Nejčastěji bývá Tragédům vytýkána přílišná vláčnost a dědičné sklony k stereotypu - tak proč nezačít zrovna z této strany. První dobrá zpráva - Closure nepřesahuje hodinu. Druhá dobrá zpráva - materiál byl pečlivě vypreparován ze tří alb, a to z řadovek Velvet Darkness They Fear a Aegis a z mini alba Rose For The Dead. Třetí dobrá zpráva - chlapci a děvče si se staršími kousky patřičně zašpásovali a naprali je příjemným nábojem elektronické moderny...

Úvod patří debatě o víře - Are you a true christian believer? - což samozřejmě není nic jiného, než chytře zacyklený fragment z When He Falleth, kterýžto kousek se záhy elegantně vynoří z elektronických závojů. Zvuk všech instrumentů je precizní, plastický a vytažený do prostoru, máte možnost vychutnávat veškeré funesky, zejména v podobě vkusných samplových spodků. Hlas Liv - to je óda na křehkost a zasněnost, Rohonyiho chropot zase utěšeně koresponduje s ostrým škrabopisem kytar.

Apropos - kytary jsou podle mě dost velkou slabinou starší tvorby - chybí jim výraznější rukopis a charkterističtější zvuk, při vší snaze působí jako vycpávky... Zato parádní skloubení duetu a klávesových ploch - toť lahoda lahodná. Důkazem toho budiž překrásná dumka Cassandra s nemalým hitovým potenciálem, nebo roztoužená Poppea. Pro příznivce syrovějších kousků je bohatýrským soustem neučasaná a po germánsku neodbytně kousavá Der Spiegel a svéhlavě nabroušená antická inkantace Bacchante. A když se pak v závěrečně Der Tanz Der Schatten spojí všechny přednosti Theater Of Tragedy do monumentální erupce (oba kopáky nevyjímaje) a Kristin zoufale sténá “Ich Liebe Dich”, leze atmosféra do červených políček... Rozloučení jak má být!

Slovo o samplech jsem již utrousil a trousím znovu - skvěle "zaživa" zremixovaná Black As The Devil Painteth je nemalým šokem pro všechny, kdo konzervativně hrozí všemu elektronickému v metalu - tohle prosím můžu! Není to nic decentního, naopak, počítač je rovnoprávnou složkou, ale když to někdo umí tak naaranžovat, je radost poslechnout... Nenašel jsem na Closure moment, kdy by mi křemíková artificiálnost vadila, ba naopak, je to mocná zbraň proti stereotypu, jímž jsem byl například u Velvet Darkness skličován.

Není děr, jimiž by se do Closure navrtala kritika - po všech stránkách zvládnutý živák. Ačkoli jsem trochu pochyboval o smyslu takového alba právě u Tragédů, nyní beru skepsi zpět. Skladby zní naživo mnohem plnokrevněji, navíc každičká změna aranží vedla k lepšímu. Velké plus mají Norové i za videoklipy, které jsou na CD (Cassandra, Der Tanz Der Schatten) umístěny, tudíž se i jako ne - fanda stavím k tomuto počinu vřele. Uléhám do růží a přikrývám se sametovou tmou...