OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Skutečně neexistuje moc frází, které by se pro popsání nového EP tohoto občasně se scházejícího spolku nedaly zkopírovat z mých nedávných recenzí jiných grindových nahrávek. Sestava absorbující do svých řád i taková jména jako jsou Travis Ryan (CATTLE DECAPITATION) anebo Danny Walker (INTRONAUT) se s tím taktéž příliš moc nepárá, situaci si nijak nekomplikuje a rovněž ani přílišnými experimenty nebrzdí od samého počátku nasazené ostré tempo. Zpomalení se za tu více než čtvrthodinu dočkáme také, a to i včetně jemných kytarových vyhrávek („I Am That“), ale všechny takovéto momenty v duchu nejlepší žánrové tradice slouží jen ke sběru sil k další zběsilé sypačce. Postup, na kterém toho sestava takto disponovaných hudebníků nemůže příliš mnoho zkazit, ale na druhou stranu se ani nespokojuje se servírováním sterilní „akademické“ nudy. Bezejmenná nahrávka sice díru do světa neudělá a nejspíše patřičně uspokojí hlavně fanoušky všeho rychlého a brutálního, ale občasné kolemjdoucí by mohl přesvědčit alespoň skutečně vyvedený těžkotonážní zvuk a kvalitní instrumentace, což ještě stále i v tomto stylu zůstávají hodnoty s přívlastkem přidané.
7 / 10
Vydáno: 2010
Vydavatel: Relapse Records
Stopáž: 17:49
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.