Novinku „Ø (Disambiguation)“ od těchto Američanů jsem očekával s menšími obavami, zdali dokáží ustát odchod tahouna Aarona Gillespieho, který se z kapely poroučel po letošním evropském turné. Byl to totiž nejen kreativní bubeník, ale i zpěvák, vůdčí osobnost, skladatel a také poslední zakládající člen. UNDEROATH však díru v lodi zalátali až překvapivě rychle, sehnali za bicí soupravu nejlepšího možného náhradníka (Daniel Davison, ex-NORMA JEAN) a hlásí se po velmi krátké době zpět s albem, které žádné rozpaky nepřipouští.

Na albu, které je svým způsobem nový začátek, se UNDEROATH hudebně rozmáchli opravdu zeširoka a obsáhli prostor od klidných nasládlých melodií až po vyhrocené řežby. Kapela přistupuje k tvrdé hudbě netypicky a album je jako vždy plné divokých hudebních kombinací. „Ø (Disambiguation)“ je možná dokonce skladatelsky nejodvážnější a nejvíce různorodá deska skupiny, ale přesto ubíhá až neuvěřitelně plynule a všechny rytmické a stylové zvraty jsou pospojované nenuceně, lehce, přirozeně. UNDEROATH se sympaticky vyhýbají rádoby „progressive“ složitostem a sází spíše na pocity, energii a melodie, ale to v žádném případě neznamená, že by zněli po instrumentální stránce jednoduše. Jako vzorek doporučuji detailně rozebrat např. úvodní „In Division“. Soustřeďte se na to, co hrají bicí a jak se skladba přehoupne přes „perkusní“ vložku a pomalu se rozběhne do vyzpívaného refrénu. Album je mix divokého emo-hardcoru, post-metalu, punkové divokosti a elektroniky. Některé skladby jsou křehčí, měkčí s melodickým zpěvem, jiné jsou tvrdší, drsnější, více do hc, což dělá desku dobře vyváženou a zapamatovatelnou. Zajímavé jsou dva téměř elektronické kousky, křehká „Driftwood“ a temná „Reversal“, které nahrávku rozčleňují a připomínají, že i samply a elektronika zde mají svoje pevné místo.

Celé té vlnící se hmotě dominuje spíše rytmická sekce. Měkká, plastická baskytara a neuvěřitelně invenční bicí jsou hlavní nástroje, které často ještě podporují různé doprovodné bubínky a perkuse. Kytary rytmiku spíše jen doplňují a spolu s klávesy celkový dojem dokreslují. Album je také mnohem více než v minulosti postavené na zpěvech. Tradičně je na desce řev i melodický zpěv, ale ten čistý/melodický je pro „Ø (Disambiguation)“ překvapivě mnohem více určující. Je slyšet, že frontman Spencer Chamberlain na sobě zapracoval a za podpory kytaristy Tima McTagua dokázal dotlačit vokály na historicky nejvyšší úroveň. Deska je po zvukové a produkční stránce ošetřena na výbornou a je z ní cítit, že UNDEROATH mají po letech již jasno a po dlouhodobé spolupráci se svým dvorním producentem Mattem Goldmanem v „domácím“ Glow In The Dark Studiu už ladí jen detaily.

UNDEROATH dokázali v podobě „Ø (Disambiguation)“ předložit znovu kvalitní a originální hudbu, kterou lze jako vždy jen těžko někam zařadit. Pokud mám přeci jen nadhodit nějaké to přirovnání, tak v těch klidnějších momentech (nejvíce patrné je to v „Paper Lung“) se vybavuje jistá podobnost s posledním albem DEFTONES a v těch tvrdších polohách se kapela přibližuje dost blízko k posledním deskám NORMA JEAN. Z nahrávky je mnohem více než dříve cítit i křesťanské poselství, se kterým je hudba této kapely čím dál více spjatá, což však nevidím jako problém. Naopak si dovoluji tvrdit, že tento aspekt jí přidává ještě více na osobitosti. Závěrem tedy nemohu jinak, než konstatovat, že UNDEROATH i po důležité personální obměně pokračují ve své unikátní a nenapodobitelné cestě s lehkostí a s jistotou drží své pozice na špici současné tvrděrockové scény.