Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Japonsko a rocková hudba, spojení které vůbec není překvapivé ani nepatřičné. Masmédia sice nám Evropanům často prezentují mladé Japonce jako přihlouplé postavičky kejhající po karaoke barech, ale znáte, jak snadné je prostřednictvím televize zkreslit na několika málo příkladech skutečnost, která je samozřejmě úplně jiná. Stačí se zamyslet, vzpomenout na známá jména jako třeba MONO a porovnat prodeje hudebních nosičů v evropských zemích a Japonsku.
Silná posluchačská obec je samozřejmě to nejlepší prostředí pro líheň domácí scény, jen se trochu projevuje druhý fenomén, a to nepřílišná průbojnost místních skupin vůči okolnímu světu. Silný domácí trh většině zřejmě postačuje, i když kde je ona ctižádost člověku vlastní. Že by japonská mentalita byla až tak jiná? Ale ne, zas tak moc asi ne, když se minimálně to dobré snadno dostává až k nám.
MUDY ON THE 昨晩 (MUDY ON THE SAKUBAN) představují, v zemi vycházejícího slunce oblíbený, směr označovaný jako math rock. Jejich instrumentální hudba extrahuje mízu z kořenů americké scény, kapel jako DRIVE LIKE JEHU nebo DON CABALLERO, ale nesmíme zapomínat ani na samotné Japonsko, které v mnohém dokázalo držet krok. Za zmínku stojí třeba kultovní ZENI GEVA. Ve spojení s mladistvým zápalem se na desce „Pavilion“ zrodila jakási oslavná báseň tomuto stylu, charakterizovanému odklonem od harmonií, na kterých je většina ostatní rockové produkce založena.
Hned tři kytaristi v sestavě by mohli navodit zdání, že se setkáme s hudbou nahuštěnou a navrstvenou. MUDY ON THE 昨晩 však svoje skladby udržují velmi vzdušné, navrstvených kytar se nedočkáme, není to nutné, divokým instrumentálním kreacím naopak jen prospívá zvuková a aranžérská přehlednost, kterou má skupina v krvi i díky častému koncertování. Japonce totiž předchází pověst o bravurních živých vystoupeních. Na „Pavilion“ se trocha toho „živého“ fluida objevuje, a to i díky přirozenému zvuku bez nějakých efektů a studiových vychytávek, jasně řezající a střídmý zvuk je ostatně podmínkou, aby se zběsilé pasáže nepropadly do chaosu.
Zběsilost je asi slovem nejlépe charakterizujícím přístup MUDY ON THE 昨晩. Ze skladeb je cítit zarputilost a tak jak bývá u mladíků časté, nechybí ani snaha šokovat. Díky tomu se setkáme s množstvím „křivých“ melodií, které mohou působit trochu násilně, obzvláště když se v těch nejméně očekávaných okamžicích zlomí v eklektické záchvaty disharmonických kreací. Viz třeba falešně znějící melodie v „YOUTH“. Některá místa jsou tak trochu očistec, pokud je vnímáme z pozice posluchače navyklého hudbě tvořené jen a pouze harmonicky. Zdání, že MUDY ON THE 昨晩 takto znějí proto, že neumí hrát, je ale rozmetáno v jiných pasážích, kde instrumentální ekvilibristika dosahuje stejné suverenity jako v případě jejich krajanů LITE.
Přes veškeré hudební křeče se „Pavilion“ neztrácí v bezhlavém chaosu. Skladby mají jasné struktury, opakující se motivy a co je hlavní, drží si i specifické nálady. Nejde o žádné honění not, ale o zřetelné pohrávání si s melodiemi, deformovanými sice pokřiveným mathrockovým přístupem, ale i přesto výraznými a dávajícími skladbám kostru a směr. Povedené se pak zdají okamžiky, kdy skupina zvolní a dostane se do jemně plynoucích až post-rockových poloh. A pak rytmus, to je ta složka, která z divokých záchvatů tvoří ucelenou a zřetelně plynoucí hmotu. Rytmika je totiž v mnohých ohledech posluchači nakloněna. Častý pravidelný metronom bicích působí jako berlička, která posluchače podrží, když se mu ztřeštěné kytarové orgie pokouší podrazit nohy. Ale i bubeník si umí slušně zařádit, třeba ve skladbě „夕日の“.
MUDY ON THE 昨晩 možná nejsou tak přesvědčiví jako jejich krajané LITE, jejich tvorba nedosahuje takové propracovanosti jako u Američanů SLEEPING PEOPLE, ale disponují obrovskou suverenitou a entuziasmem, takže je jejich hudba slušným zážitkem.
Místy poněkud zběsilý math rock, ze kterého však čiší mladistvý entuziasmus a dostatek zkušeností s živým hraním. Další z nadějí japonské rockové scény.
Francouzská parta si za cíl snažení vytyčila instrumentální postmetalovou hudbu, kterou se snaží pojmout v maximální šíři. Koketuje tedy s lehkými postrockovými náladami i ponurou atmosférou doom metalu. K tomu výpady ke klasikům CULT OF LUNA. Povedené.
Při svém debutu pod "majorem" předvádějí WOLFBRIGADE svůj standard. Bylo už i lépe, ale mohlo být i hůř. Dominující pogo střídají vály v rychlejším středním tempu a prostě to klasicky dobře odsejpá. Častěji se však asi budu vracet ke starším nahrávkám.
Žádné johoho a rum. Vodní živel, to je tma, zima, utrpení. A tahle francouzská úderka nemrtvých námořníků to dobře ví. Proto drhne agresivní melancholický meloblack, který rázně komanduje kapitánka Adsagsona a její průrazný ječák. Valí to tvrdě jak vlny!
Druhý díl trilogie těchto Švédů je ukázkou silného prog metalu bez kompromisů. Jede se většinou s pořádnou razancí a v tempu, ale nechybí ani odlehčené pasáže. A jelikož provedení je bez chyby, včetně parádního vokálu, výsledek více než příjemný.
Klasický, ryzí a slušně nabroušený heavy/thrash metal jako z dob dávno minulých. Od Portugalců IN CHAOS se nedočkáme inovací, ale ani kompromisů. Velmi dobré retro album a vůbec nevadí, že pánové mají moc rádi METALLICU.
Návrat do starých časů švédského melodického death metalu mi v podání SARCASM připomněl okouzlení, které jsem svého času prožíval u desek SACRILEGE. Ale inspirací je zde více. Pohlazení na duši pro pamětníka deathmetalových devadesátek.
Velmi přesvědčivý death metal z Litvy. Spíše střední tempo, silově zasekávané riffy a hluboko posazený vokál evokuje starou severskou školu. Občas jako by se uctívali i CARCASS. Vydařená deska.