Britské ARCHITECTS jsem měl vždy zařazené jako snaživou, mediálně dost protěžovanou kapelu, která je v technickém metalcoru sice zběhlá, ale nikterak vyjímečná. Podobně znějících spolků se navíc v poslední době objevilo tolik, že dříve možná nadějní Britové najednou nějak splynuli s davem. Těžko říct, jestli pod tíhou výše uvedeného, ale nová deska se odehrává ve znamení radikální změny stylu. Architekti hodili za hlavu složitou sekanou matematiku a rozhodli se hrát bigbít. Předem varuji příznivce starší tvorby, z alba „The Here And Now“ je nejspíš trefí.

Proti předchozím deskám je struktura skladeb mnohem jednodušší, více se staví na zpěvu a výrazně přibylo líbivých hitových momentů. Album je svěží, má jiskřivý náboj a je z ní cítit radost z nově nastoupeného směru. Kytary jsou stále dostatečně nabroušené, v první „Day In Day Out“ nebo ve třetí „Delete,Rewind“ řežou dokonce s takovou intenzitou, že se na chvíli zjeví duch samotných SICK OF IT ALL, ale časy technické metalové komplikovanosti jsou nenávratně pryč. Místo té se na albu objevuje překvapivě velké množství přihřátých popových pasáží, které kapela staví do kontrastu s těmi ostřejšími riffovačkami, a ty budou znamenat pro metalové publikum zřejmě příliš těžké sousto.

Inu, co k tomu dodat? Holky nakonec taky poslouchají muziku, že? A Sam Carter je celkem fešák, tak proč se nepokusit prodat děvčatům jeho roztomilý kukuč. S odpisem do šrotu bych ale nepospíchal. Cukrový doják „Heartburn“ je sice špatný, ale podobně laděná zpověď „A Open Letter To Myself“ naopak patří k nejsilnějším momentům desky. A propos Sami, tomu je třeba vyseknout zvláštní poklonu, neboť je slyšet, o kolik se ve zpěvu zlepšil a vypadá na to, že z něho roste nová pěvecká hvězda.

Album má velkolepý „background“, natáčelo se v Americe u renomovaného producenta, který namíchal skvělý břinčivý zvuk a dokázal z kapely vydolovat ten správný „drive“. Ve studiu kapelu podpořili zajímavý hosté (Andrew Neufeld z COMEBACK KID a všude možně hostující Greg Puciato z THE DILLINGER ESCAPE PLAN). Formálně je vše na svém místě, ale z desky je dost cítit kalkul a do hlavy se vkrádá myšlenka, že kapela, která neprorazila s technickým metalcorem, najednou zkouší lámat srdce emo-punkovým frajerkám.

Bohužel však i v tomto oboru je dneska tlačenice. ARCHITECTS by se rádi viděli na pozici BRING ME THE HORIZON nebo snad dokonce UNDEROATH, ale na to prostě nemají. Zatím se drží v druhém sledu na úrovni EVERY TIME I DIE nebo COMEBACK KID a na paty jim šlapou nové aktivní kapely typu A STATIC LULLABY nebo EMERY. Album je sice kvalitně odehrané a zvukově velmi dobře ošetřené a díky své hitovosti by mohlo pro kapelu znamenat vytoužený komerční úspěch, ale já přesto zůstávám rezervovaný.