Je to zvláštní. U kapel, jakou jsou ROTTEN SOUND se jen těžko dají očekávat nějaké stylové kotrmelce a přesto jsou jejich alba očekávána s velikým napětím. Toto tedy rozhodně platí od zdrcujícího počinu „Exit“ z roku 2005. Pakliže se po něm z území finských dobyvatelů stalo Římské impérium grindového světa, tak teď už se budou nabízet pouze dvě otázky. Bylo už tohle vrcholem teritoriálního rozmachu severské kompanie a jestli ano, tak kdy započne její pád?
Předchozí, tři roky stará řadovka znamenala hlavně upevnění pozic na vydobytých územích a rovněž naznačila možnosti vnitřních reforem, bez kterých se v minulosti neobešla žádná říše. Jestliže mají Finové kolem svých hranic soustředěna nepřátelská vojska čekající na první náznaky vnitřních rozporů, tak ty si budou muset i po letošním roce ještě nějakou tu dobu počkat.
Nebudu zavírat oči před faktem, že se nám tato čtveřice už tak trochu opakuje, ale zase proč bych si v tomto případě účelově nepomohl rčením, že „opakování matka moudrosti“? Prostě a jednoduše, jsou tady typické tahy a chvaty i z minulosti, ale i když častokrát dopředu víte, kam půjde následující úder, nedokážete jej včas vykrýt a opět to skončí ránou mezi oči.
Jinými slovy, než se po stisknutí tlačítka PLAY stačíte pořádně posadit do křesla, už vás ROTTEN SOUND svým ojedinělým způsobem zas a znova melou na kaši. Během úvodní zběsilé jízdy „Alone“ si budete připadat všelijak, ale díky opět všudypřítomnému masivnímu kytarovému zvuku rozhodně ne sám. Nicméně kadence podobných vysokorychlostních skladeb se pozvolna zmenšuje. Skupině začíná být grindová škatulka pomalu ale jistě těsná. Přestože se to zatím neprojevuje nějakými výraznými experimenty, není pochyb o tom, že tvůrčí choutky Finů směřují k nalezení ideální rovnováhy mezi drtící rychlopalbou, valivým sludge zvukem a překvapivě díky několika kytarovým sólům i ozvěnami špinavého „entombedovského“ death metalu.
Dá se to považovat za celkem logický vývoj a je pozitivním faktem, že snaha o něj je korunována úspěchem v podobě existence nahrávky, která nepostrádá napětí a více než slušný spád. Samozřejmě, že se dá namítnout něco v tom smyslu, že tohle přeci zdobí i předchozí díla finských, ale ti se nyní k tomuto výsledku dopracují zase s o něco více zmodifikovanými původními prostředky. Střídaní nekompromisně„nasypaných“ kusů s těmi zavalitějšími („Plan“ versus „Declare“, jenž je zároveň i jedna z nejpomalejších skladeb, jakou kdy ROTTEN SOUND nahráli) není sice ničím, z čeho bychom měli údivem otevírat ústa a i v podání této kapely se tak děje s nijak překvapivou dramaturgií, ale na druhou stranu ani slušná dynamika střídání jednotlivých motivů, svižné řazení rychlostí a schopnost vynutit si tak neustálou pozornost nejsou rozhodně málo.
Na šest pomyslných částí rozdělené album přináší do tvorby finských extrémistů nové a vcelku i očekávané prvky. Jejich tvůrčí mozky se dokázaly včas vyhnout slepé uličce. Nehledě na to, že v jejich případě byla k ní ještě poměrně daleká cesta, ROTTEN SOUND už na „Cursed“ neponechávají nic náhodě a odvážně se vrhají do víru změn. Ty sice nejsou nikterak dramatické, ale na druhou stranu dostatečné na to, aby poodkryly i možné budoucí záměry skupiny. Albu by se určitě dalo vytknout pár nedostatků, či nedotažeností, ale ty jsou vesměs důsledkem v mnoha ohledech nepřekonatelných předchůdců a aspirací vymanit se z jejich stínu. V tomto směru lze Finům rozhodně fandit, neboť vysoká kvalita se jich stále drží jako klíště!