Je zajímavé a úsměvné zároveň sledovat, kterak příklad Mustafy Kemala Atatürka láká takřka celý blízkovýchodní region, ve kterém fungují více či méně sekulární politické režimy. Známý otec Turků dokázal svoji zemi modernizovat, přenést do dvacátého století a položit tak pevné základy pro existenci sebevědomého státního útvaru. Podobnou snahu jeví i kavkazský Ázerbájdžán, což příchozí z cizích zemí postřehne okamžitě.

Ropný Disneyland

Tedy pouze za předpokladu, že jeho vstupní branou do země bude hlavní město Baku. Tato výstavní skříň současné tváře Ázerbájdžánu má dostatek lákadel na to, aby svého návštěvníka dokázala nadchnout a zároveň i lehce oklamat. Pulzující stavební ruch prozrazuje nadité peněženky zadavatelů jednotlivých staveb, jejichž okruh se uzavírá u vládnoucího klanu Alijevů. Ten má to štěstí, že sedí na ropných i plynových kohoutcích, kterými toto území na pobřeží Kaspického moře už celé století doslova hýří.

Hejdar Alijev, první prezident postsovětského Ázerbájdžánu vládl coby prominentní komunistický funkcionář v zemi prakticky už dávno předtím, než došlo k rozpadu Sovětského svazu. Takže jeho následné setrvání ve funkci v zemi bez demokratických tradic; snad s výjimkou jepičího života první ázerbájdžánské republiky vzkniknuvší krátce po první světové válce a ve své době představující první demokracii v regionu, překvapí jen málokoho. Přesto však jeho briskní přerod z bolševického kádru do role „otce vlasti“ lze považovat za pozoruhodnou záležitost, v regionu však nikoliv ojedinělou. Stačí se jen podívat na druhý břeh Kaspiku, na území Turkmenistánu, kde donedávna řádila obskurní osobnost Turkmenbašiho.

Do toho má však klan Alijevů přeci jen poměrně daleko. Princip dědičné vládnoucí dynastie momentálně naplňuje syn v roce 2003 zesnulého Hejdara Ilham, jenž na stylu vládnutí svého otce nehodlá nic měnit. Onen v úvodu zmiňovaný příklad prvního tureckého prezidenta nebyl zmíněn náhodou. Do jeho role se totiž dvojice Alijevů snaží stylizovat doslova zuby nehty. Na každém rohu na vás číhají billboardy s jejich podobiznami, sochy a busty zesnulého Hejdara a v neposlední řadě spousta „státotvorných“ citátů vzešlých z úst obou, jež na vás číhají doslova z každé budovy anebo zastávky metra. Snaha vepsat se do paměti svého lidu se dá dělat různými způsoby, ale troufám si tvrdit, že tento je většině Ázerbájdžánců poměrně lhostejný.

To však neznamená, že by se vládnoucí klika alespoň v Baku netěšila nějaké popularitě. Díky nesmírnému bohatství, které generují zisky z prodeje ropy a plynu, si i navzdory mrhání finančními prostředky, které vidí návštěvník hlavního města na každém kroku, může vládnoucí reprezentace dovolit několik štědrých sociálních programů. Je však velmi diskutabilní, zdali se o Hejdaru Alijevovi bude za nějakých 70-80 let hovořit se stejnou úctou a vážností, s jakou se v Turecku přistupuje k postavě Mustafy Kemala.

Bratrské národy

Sousední Turecko rozhodně neuvádím náhodou. Národ Ázerbájdžánců představuje východní větev původních tureckých kmenů, jež v raném středověku osídlovaly oblasti Kavkazu a Anatólie. Jazyková příbuznost s tureckým jazykem je natolik výrazná, že přirovnání k podobnosti češtiny a slovenštiny není vůbec mimo. Cizím jazykům nevládnoucí obyvatelé této kavkazské země tak mohou bez problémů sledovat turecké televize a mít tak přístup k o poznání pestřejšímu a objektivnějšímu zpravodajství ze světa.

Současný Ázerbájdžán však určitě nepředstavuje nějakou nesnesitelnou diktaturu, pod jejíž tíhou by denně umírali političtí vězni a ostatní obyvatelstvo by podléhalo totální kontrole. Spíše se jedná o běžný autoritářský režim, jehož legitimita stojí a padá na fosilním bohatství. Klientelismus a korupce jsou stejně samozřejmé jako denní světlo a jejich rozsah je i v porovnání se současnou českou realitou nepředstavitelný. Oligarchie napojené na zdroje plynoucí z nerostného bohatství ovládá prakticky veškerý průmyslový sektor. Kromě toho několikrát zmiňovaného ropného a plynového se alespoň soudě dle situace v Baku zdá, že třetí v pořadí je stavební byznys.

Bydlení jako v bavlnce

Skutečně, dnešní hlavní město Ázerbájdžánu představuje jedno obří staveniště. Komerční a vládní budovy, nákupní centra, bytové komplexy, to vše roste v celé aglomeraci obřím tempem a bez jakékoliv koncepce a plánování. Současné Baku by se s tím sovětským už dalo porovnat jen stěží. Centrum tvoří luxusní bulváry plné obchodů předních světových (nejen) módních značek, stylové noblesní restaurace a extravagantní nákupní centra.

Že se realitní bublina nafukuje do obřích rozměrů, dokazují ceny nových bytů, jež stoupají do na místní poměry závratných výšin, někam na úroveň cen memovitostí v největších českých městech. Naše osobní zkušenost však naznačila, že kvalita zdaleka neodpovídá ceně. Nejeden bytový dům je odevzdán do užívání ještě před svým dokončením, takže sotva překvapí záležitosti typu vstup do „luxusního“ činžáku přes (velmi) hrubou stavbu vestibulu anebo v různých částech dne nefunkční sprchy ve vyšších patrech jako důsledek práce mizerného čerpadla. O to překvapivějším dojmem pak působí převážně dražší vozy zaparkované přímo před domem, prozrazující, že tyto bytové jednotky skutečně patří dobře situovaným obyvatelům Baku.

Skoro by se podle předchozích slov zdálo, že dnešní Baku nemá svému návštěvníkovi co nabídnout a vůbec, že Ázerbájdžán představuje zbytečnou cestovatelskou zkušenost. Tohle ani zdaleka nemůže být pravdou. O uprostřed marnivého luxusu a většinou nevzhledné architektury dokázali plánovači současného vzhledu tohoto města na pobřeží Kaspického moře myslet i na jeho obyvatele, kteří se každodenně v obrovském počtu vydávají do jeho ulic, aby pak v příjemném večeru zakončili den procházkou po krásné pobřežní promenádě.

Ta patří k výstavním a doporučeníhodným záležitostem Baku. Dlouhá pěší zóna dokáže chodce izolovat od hluku a zápachu projíždějících aut a jejich bezohledných řidičů. Její obvod lemují četné restaurace různých cenových relací i kvality. Je libo kebab anebo skvělé palačinky různých příchutí? Překvapivě dobré ázerbájdžánské pivo anebo posedět u čaje s přáteli? Teplé letní večery na kaspickém pobřeží dokážou být nesmírně příjemné, a když je po vzoru mnoha zamilovaných dvojic zakončíte ještě procházkou po okolních parcích anebo přilehlém starém městě, rozhodně tím nic nezkazíte.

Když už je řeč o starém městě, tak to pro fanoušky historie představuje jediné zajímavé místo v širším městském centru. Moderní Baku je prosto historických staveb a mezi středověkými hradbami uzavřený komplex, zapsaný na listině Světového dědictví UNESCO, je posledním architektonickým mohykánem vzpomínajícím na dávnou éru sultánů a vezírů. Dominantní stavbu představuje Palác Širvanšáhů z 15. století, jehož fasádu „zdobí“ stopy po střelbě pocházející z bouřlivých dnů před rozpadem sovětského impéria.

Vnitřní expozice náročného „historika“ nejspíš nenadchne, architektonické řešení jednotlivých místností, včetně pozůstatků původních noblesních lázní však představují pozoruhodný důkaz vyspělosti středověké islámské architektury a zároveň alespoň trochu prozrazují míru luxusu, v jaké si tehdejší vládcové a jejich nejbližší žili. Za nejznámější stavbu lze však nejspíš považovat tyčící se Panenskou věž, jež se dodnes zachovala ve své podobě ze 12. století. Její ojedinělý sloh představuje značný odklon od tehdejších stavitelských konvencí a nepřestává být unikátním zdrojem nesčetných polemik a legend.

Hned za jednou ze vstupních hradeb do malebného starého města stojí impozantní budova konečné zastávky jedné z linek metra. Nedávno dokončená stanice představuje jen střípek z plánovaných projektů rozšíření podzemní dopravy. Baku momentálně křižují dvě linky metra a ta třetí je ve výstavbě. Vagóny sovětské výroby, které dobře známe i z nedávné pražské minulosti, spolehlivě zvládají přepravit obyvatele okrajových sídlišť do centra a večer zase nazpátek a ještě jim k tomu v každé zastávce zahrají jiný hudební motiv.

Pro našince trošku zrádná situace nastává, když nasedne na špatný vlak, který si to však prvních několik stanic šine po plánované trase, aby se bez jakéhokoliv varování v českém (tak dobře, alespoň v anglickém) jazyce vypravil na úplně opačný konec města. Jinak však přeprava metrem představuje zdaleka nejrychlejší spojení v auty přecpaném velkoměstě, přičemž vám rozhodně neuniknou drobné kulturní rozdíly, jaké představuje pro nás, možná až nadměrná galantnost místních mužů, kteří pustí sednout příslušnice opačného pohlaví jakéhokoliv věku. No řekněte, umíte si představit, že byste doma v autobuse pustili sednout dvanáctileté děvče, aniž by vás někdo neobvinil z postranních úmyslů pohybujících se daleko za hranicí zákona?

Organická aglomerace

Bouřlivý rozvoj ropného průmyslu, který sebou nesl masivní stěhování obyvatelstva do oblastí kolem starého Baku, znamenal i bouřlivý rozvoj městské zástavby. Baku dnes v širším slova smyslu znamená obrovskou aglomeraci, která z jednoho konce na druhý měří několik desítek kilometrů a do jejího lůna lze počítat i několik autonomních městských částí.

Vystoupit z autobusu uprostřed čtvrti Surakhani znamená zároveň i návrat do těch správných sovětských časů. Svým charakterem spíše vesnice dnes živoří pod stínem ropných věží a nepopsatelného nepořádku kolem nich. Staré vlakové nádraží už jen vzpomíná na poslední soupravu, jež z něj byla vypravena, a koleje dnes připomínají spíše skládku všemožného odpadu, než místo, po kterém by se měly prohánět vlaky. To se pak těžko hledá postoj, jaký zaujat k dotazu, který nám položil jeden z místních obyvatel. Na druhou stranu, i u nás se najde pár míst, kde máme tak bídné domy a takový nepořádek.

A přesto i zde, uprostřed celé té beznaděje a nedaleko od zcela symbolické obrovské díry v silnici leží místo, které by neměl opomenout žádný návštěvník Ázerbájdžánu. Chrám věčného ohně Atešgah už dnes svému původnímu účelu neslouží. O svůj tajemný nádech však i přes vědecké objasnění svého původu určitě nepřišel. Posvátné místo vyznavačů hlavně v sousedním Íránu kdysi velmi silně zastoupeného náboženství zoroastrismu lákalo četné poutníky na zázrak v podobě věčně vyvěrajícího ohně, jehož plameny šlehaly přímo ze země. Dnes už víme, že to bylo a stále je díky zemnímu plynu a dnes už je tedy z tohoto místa muzeum. Jeho expozice obsahuje zdařilou reminiscenci původního života asketicky zbožných mužů, kteří se sem nezřídka vypravovali až z daleké Indie.

Když jsme jednoho z několika výše zmiňovaných příjemných letních večerů řešili, jak se dopravit do 60 kilometrů vzdáleného Gobustánu, dostali jsme od našich ázerbájdžánských přátel dobrou radu: „Účastněte se opoziční demonstrace a pak vás policajti v antonech odvezou do Gobustánu. Zpátky se však už musíte dopravit sami“. Říká se, že dobrá rada je prý nad zlato, ale v tomto případě však raději volíme přeplněný stařičký ruský autobus a vzápětí i služeb venkovského upovídaného taxikáře, od kterého se ihned dozvídáme, že má bratra v Německu.

Bahenní flusance a pravěký Da Vinci

Naším cílem byl geologický unikát tvořený půvabnými bahennými vulkány. Malé území připomínající měsíční krajinu anebo spíše kulisy z nějakého hodně laciného scifi filmu, je plné bublajících bahenních sopek v neustálých erupcích pod sebe kupících šedivé bláto. Ze všech stran to vře jak v závodní kuchyni těsně před bodem varu pokrmu zvaného UHO, bláto je doslova všude, včetně mých kalhot do výše kolen, ale přesto tato podívaná stojí za to. Zvuk, jenž jednotlivé miniaturní vulkány při svém „výbuchu“ vydávají, působí nesmírně uklidňujícím dojmem, stejně tak jako tento svým rozsahem miniaturní přírodní unikát, z jehož vzezření by musel takový Ed Wood skákat blahem.

Za další pozoruhodností není nutné chodit příliš daleko. Je sice možné, že vám po chvíli bloumání mezi gobustánskými skalami budou nástěnné kresby z doby kamenné připadat jedna jako druhá, ale obrazce znázorňující různou divokou zvěř a způsob jejího lovu patří k jedinečnému historickému dědictví a přestože se gobustánská „výtvarná“ sbírka svým rozsahem jen těžko může měřit s lokalitou Tsodilo v africké Botswaně, je určitě vzácným svědkem dob velmi dávno minulých.

Rejdiště fundamentalistů?

„Vy jste byli v Nardaranu? Panebože, vždyť to je v podstatě Írán!“ Tak takové reakce se nám dostalo od jednoho z našich známých z Baku po naší odpovědi na obligátní otázku kam že jsme se toho dne vypravili. Nardaran tvoří jedno z mnoha rozsáhlých předměstí hlavního města. Asi osmitisícové městečko, nebo lépe řečeno čtvrť je situované 25 kilometrů severovýchodně od centra a rozprostírá se podél krásně zbarveného pobřeží Kaspického moře.

Místo je známé jako nejreligióznější oblast v jinak nábožensky velice vlažném Ázerbájdžánu. V porovnání s moderním a pulzujícím životem v rozvíjejícím se hlavním městě si zde připadáte jako v jiné zemi. Městečku vévodí obrovitá stavba nové mešity, kolem které se logicky soustředí jeho život. Hned při vstupu do jejího areálu se nám od u brány sedících babiček dostává něčeho na způsob požehnání, takže je nám okamžitě jasné, že zde se otázky víry berou smrtelně vážně.

Nardaran byl v nedávné minulosti a s největší pravděpodobností ještě i bude dějištěm mnoha protirežimních protestů a zároveň i místem, kde byla založena v současnosti zakázaná Islámská strana Ázerbájdžánu. Je zde zároveň cítit silný vliv sousedního Íránu, se kterým Ázerbájdžán sdílí vyznávání šíitského islámu. Soudě dle předchozích řádků by se dala očekávat nepříliš přívětivá atmosféra vůči cizincům (čili nevěřícím), ale za těch pár desítek minut, které trávíme prohlídkou mešity a rozsáhlého přilehlého hřbitova, nic takového nepozorujeme.

A hurá na venkov!

Několik dní strávených v Baku a jeho okolí nás dokázalo dostatečně navnadit k poznání jiných částí této země. Touha přesvědčit se na vlastní oči o jejích obrovských kontrastech se stupňovala každým dnem. K jejímu ukojení dochází prakticky hned několik kilometrů za hranicí hlavního města. Sumgait je dnes již legendární pojem. Jednak je to široko daleko vůbec nejznečištěnější oblast a zároveň i místem prvního národnostního krveprolití, jež v roce 1988 odjistilo rozbušku doutnající nenávisti mezi Ázerbájdžánci a Armény.

Zpoza skel zánovního dálkového autobusu pozorujeme ruiny nefunkčních továren a vysloužilých ropných věží. Všude jen spoušť, strašlivý nepořádek, znečištěná půda a celkově absolutně nehostinné prostředí. Zkráceně řečeno, sovětský průmysl v praxi. Ačkoliv ani dnešní industralizace si s ekologií a vylepšováním pracovních podmínek dělníků příliš mnoho starostí nedělá, stále se dá tvrdit, že jde o sovětské dědictví.

Cílem této cesty bylo městečko Quba situované na úpatí jižního Kavkazu. V místech, kde se vyprahlá polopoušť, jež tvoří většinu území Ázerbájdžánu, začíná jako bájný Fénix zvedat ze země a vytvářet neprostupnou hradbu kavkazského pohoří, už na horké a dusné počasí, které nám uštědřilo silnou ránu hned po výstupu z klimatizovaného letiště v Baku, není místo. Mraky se stahují, teplota klesá pod patnáct stupňů, začíná pršet a na všechnu tu šedivou oblačnou spoušť bdělým okem dohlíží socha Hejdara Alijeva, která nesmí chybět ani v tom největším zapadákově.

Sebevědomý nápis „Olympijský stadion“ umístěný na jednom ze sportovišť na okraji města prozrazuje, že tady by mohla být legrace. Po architektuře „ropného realismu“, jak jsem si Baku sám pro sebe pojmenoval, zde není ani památky. Rušné ulice a po nich korzujících moderně oblečení muži a ženy v odvážných róbách jsou pryč. Žádná drahá auta, žádné nablýskané restaurace, žádné módní butiky. Tady jsme v mnoha ohledech opět zpátky v čase, o čemž nás přesvědčují všudypřítomní strejdové v typických kavkazských čepicích, kteří tvoří kolorit místního tržiště, v jehož spletitých uličkách nacházíme i hotel.

Quba je v podstatě trochu rozlehlejší vesnice, což platí i pro všechna ostatní města na naší cestě, jak jsme se měli již brzy přesvědčit. Obydlená silnice, řeklo by se po našem. V tomto případě obydleno několik silnic. Zanechme však sarkasmu. Život zde sice plyne pomalu a takříkajíc bez vzrušení, ale mnozí místní by bezpochyby neměnili. Pro mladé lidi zde zřejmě příliš mnoho perspektivy nebude, ale i tak jsme jich tady potkali poměrně dost.

Slušnou formu obživy by mohl skýtat turistický ruch. Ázerbájdžán sice není zemí, kam by se zahraniční turisté hrnuli ve velkém, ale okolí Quby je velice populární mezi návštěvníky z Baku. Překrásné a mírné horské prostředí, kde Kavkaz ještě ani zdaleka neukazuje svoji sílu, skýtá dostatek příležitostí pro nenáročné výšlapy anebo, což bude platit asi pro většinu dobře situovaných Ázerbájdžánců, lenošení za zdmi luxusní chaty, kterých je po okolí více než dost.

Soumrak komunitního života?

Ač rozlohou nevelké, přesto je městečko Quba rozděleno na dvě části. Na majoritní, řekněme muslimskou, i přestože je to poměrně zavádějící pojmenování, a minoritní – židovskou. Původ kavkazských Židů je dodnes předmětem mnoha debat a teorií, z nichž nejpravděpodobnější a zároveň nejfantasknější se jeví být ta o potomcích Židů vyhnaných z Babylonu zhruba v šestém století před naším letopočtem. Početným komunitám aškenázských, horských a dalších židovských podskupin uštědřily drtivou ránu Stalinovy čistky a vůbec sovětský vřelý přístup k národnostním menšinám. Přesto však i dnes se lze na území Ázerbájdžánu setkat s prosperujícími židovskými komunitami.

Quba byla ještě na počátku minulého století významným centrem kavkazského judaismu. Z více než dvou desítek synagog zde zůstaly pouze dvě, ale momentálně to opět vypadá na lepší časy. Židovskou čtvrť od zbytku města odděluje dlouhý most přes řeku, jejíž koryto však momentálně na rozdíl od jara, kdy se valí proudy vody z tajících horských ledovců, tvořily pouze štěrk a bahno. Už na první pohled je zde patrný kontrast v provedení jednotlivých domů. Ty ve zbytku města jsou o poznání skromnější a chudší.

Ázerbájdžánští Židé udržují velmi dobré vztahy s vládnoucím klanem Alijevů, o čemž jasně vypovídaly i mnohé fotografie umístěné v jedné ze synagog. Usměvavá hlava státu dbající na práva menšin a finančně štědře podporující rekonstrukce židovských svatostánků. Etické a morální odsudky však tentokráte vynechejme a uznejme pragmatičnost jednání kavkazských Židů. Ekonomicky si rozhodně nevedou špatně, o čemž vypovídal pohled na úhledné a útulné ulice jejich malebné čtvrti v Qubě a troufám si tvrdit, že to rozhodně není pouze díky toleranci, či podpoře současného politického režimu.

I navzdory sobotnímu šábesu potkáváme v poklidných uličkách několik místních, setkávajících se na hlavní třídě nedaleko mostu, kterou ostřížím okem hlídá socha sovětského vojáka. Možná poprvé se v této zemi stáváme středobodem pozornosti, přičemž skupinka žen sedících u synagogy na nás vzhlíží jako na návštěvníky z kosmu a když jeden z kolemjdoucích na nás promluví, jeho překvapení z faktu, že nejsme Židé a přesto se o toto místo zajímáme, je mírně řečeno neskrývané. Přestože sobotní odpoledne znamenalo takřka vylidněné ulice, návštěva tohoto místa byla zajímavým zážitkem a živým dokumentem o schopnosti semknuté komunity přežívat i přes nepříznivé podmínky.

Toto možná ještě o něco více platí pro jedinečnou národnost obývající horskou vesnici Chinalig. Když se na shluk domů stojících na vysokém kopci podíváte, sotva byste usuzovali, že na tomto místě žijí lidé již přes 5 tisíc let! Obyvatelé vesnice mluví vlastním jazykem, nemajícím s turkickou ázerbájdžánštinou nic společného a jsou považováni za samostatnou národnost. Fráze o místě, kde se již dávno zastavil čas, jsou možná to první, co vás po příjezdu po horské silnici napadne. Cesta z Quby trvá asi 40 minut a je lemována nepopsatelnými scenériemi jižního Kavkazu, až vystoupá do nadmořské výšky zhruba 2350 metrů.

Bohužel zde nám počasí příliš nepřálo, takže místo jedinečných výhledů na okolní horská sedla koukáme na mlhou zahalené kopce, ale ani tato klimatická nepřízeň nedokázala eliminovat jen těžko sdělitelnou unikátnost tohoto místa. Stožáry vysokého napětí a vysílačů pro mobilní telefony prozrazují, že civilizace si nachází cestičky i sem, ale pohled na hromady připraveného paliva z kravského trusu dokazoval, že všechno ostatní se stále nemění. Je září a zima se blíží, takže se před každým skromným příbytkem tyčí vysoká hromada cihel uplácaných z toho, co vypadne z pasoucího se dobytka.

Blátivými uličkami postupně procházíme jednotlivé „čtvrtě“, až se úzkou cestičkou dostáváme na nedaleký hřbitov. Smrt je v těchto divokých horách stejně tak samozřejmá jako denní světlo, a tak ani příliš nepřekvapí, že jednotlivým hrobům se nedostává takové péče, jakou projevujem zesnulým u nás doma. Co příroda dala, to si také vezme. Náhrobní kameny obrůstají travou a četné sesuvy půdy postupně narušují jejich stabilitu a pod zeminou tak brzy skončí i několik náhrobků psaných azbukou (starší náhrobky jsou psané arabským písmem a nové turkickou latinkou), jako pozůstatek marné snahy komunistického režimu „posovietštit“ tyto nezdolné horaly.

Moderním výdobytkům však toto místo asi taktéž neunikne. V plánu je stavba asfaltové silnice a v údolí pod starým Chinaligem vyrůstá nová vesnice, které nechybí elektřina, vodovod, škola a taktéž (na místní poměry) i honosnější domy. Udělat však z tohoto svědka starých časů turistickou atrakci by asi nebylo tím nejlepším nápadem.

Další veliká vesnice

Tu připomíná taktéž i druhé největší město Ázerbájdžánu – Gandža. Kouřit omamné látky jsme zde však nezkoušeli a myslím, že by to asi s přihlédnutím k místním zákonům ani nemuselo dopadnout dobře. Město se zhruba půlmilionovou populací už na první pohled vzbuzuje otázky typu „Kde ti lidé probůh bydlí?“. Skutečně, v Gandže abyste pohledali nějakou vysokou obytnou budovu, či nedej bože rovnou sídliště. Místo toho jej tvoří dlouhé ulice převážně přízemných domů. Tyto se roztahují do všech směrů a začínají prakticky kousek za centrem, jemuž kromě mešity Ahaks Abbas dominuje tradičně předimenzovaná budova radnice.

My si však i přesto svůj vysoký činžák nacházíme, a tím je ohavná sovětská stavba hotelu, z jehož osmi pater v současnosti funguje už pouze jedno a ze dvou nocí, které jsme v něm strávili, jsme podle všeho polovinu času byli jeho jedinými hosty. Za cenu, za kterou byste se poměrně pohodlně vyspali i v pražském hostelu, jsme dostali toaletu, která zespodu protékala a sprchu, jejíž použití se rovnalo hazardu se zdravím. Na druhou stranu se o nás „starala“ početná armáda zaměstnanců, které nechyběl ani takový luxus, jaký představuje obsluha výtahu. Boj s nezaměstnaností zde má prostě svoje specifika. I ten výhled na bývalý arménský kostel, momentálně sloužící jako čajovna byl také k nezaplacení.

Život v Gandže je oproti tomu v Baku, stejně tak jako v ostatních městech mimo metropoli, jako den a noc. Žádné odvázané milenecké páry na ulici, žádné minisukně, žádné večerní pitky zlaté mládeže. Z uniformně konzervativní zdejší nerušenosti nás tak dokázala vytrhnout akorát parta zoufalých dělníků, kteří už několik měsíců nedostali výplaty a kteří v domnění, že jsme zahraniční žurnalisti, nám celý svůj příběh odvyprávěli, anebo erupce horkých kavkazských hlav na místním tržišti, kde rvačka dvou hbitých seniorů jasně demonstrovala, že pokoušet zdejší náturu se nemá ani v pokročilém věku.

A zase ten Karabach

S dozvuky konfliktu o Náhorní Karabach jsem se na každém kroku setkával v sousední Arménii a neuniknul jsem mu ani v Ázerbájdžánu. Je známo, že toto území je momentálně pod správou Arménie a veškeré ázerbájdžánské obyvatelstvo bylo vysídleno. S tímto faktem se země rozhodně nehodlá smířit. Nevyřešená národnostní otázka tak zároveň slouží i jako výborná mobilizační pojistka pro režim v dobách, kdy se netěší veliké popularitě. Výroky současného prezidenta Ilhama Alijeva o převzetí Náhorního Karabachu zpět vojenskou silou jsou tradičním rétorickým cvičením, nicméně další budoucí válečný střet nelze vyloučit.

Billboardy s mapou Ázerbájdžánu obsahující i Náhorní Karabach jsou úplně běžné a absurdity jako regionální předpověď počasí speciálně pro tuto oblast vysílané v televizi, na kterou se v Karabachu s největší pravděpodobností nikdo nedívá, už pak nikoho nepřekvapí. Sám osobně si ani neumím představit nějaké kompromisní řešení této situace, obzvláště když si člověk uvědomí, jaké sice dobrosrdečné, leč výbušné povahy jsou lidé obývající kavkazský poloostrov.

Oheň hořící nad udržovanou Alejí mučedníků se hrdě tyčí na kopci nad kaspickým pobřežím a shlíží dolů na město, které si prochází dalším ze svých bouřlivých období. Ty, kteří mu vládnou, jednou odvane čas, ale jeho hrdost a charakter zůstanou zachovány, stejně tak, jako přetrvá i hluboce zakořeněný charakter Ázerbájdžánu. Ten nezničí ani nerovnoměrně rozdělené bohatství z fosilních zásob ani oligarchická elita na něm participující. Kout země, který se zřejmě nikdy nestane oblíbenou turistickou destinací však ve svém lesku a bídě skýtá dostatek příležitostí k návštěvě, na kterou se nezapomíná.

Fotografe: Dalas, RIP