Že SEBASTIEN mají ambicí na rozdávání, dokazuje prakticky vše, co se jejich dlouhohrající prvotiny (se skutečně poněkud úchylným názvem, to se na mě tedy nezlobte) týče. Dlouhosáhlý výčet slavných hostů, počínající Fabiem Lionem a Amandou Somerville konče, nahrávání ve studiu Rolanda Grapowa s jeho tudíž nedomyslitelnou producentskou rolí a třeba zvukomalebná angličtina českého lyrického nestora Honzy Petrička, to vše dozajista svědčí o tom, že pardubičtí myslí ještě dále než na zadní kolečka. Potud je vše v naprostém pořádku, vždyť kdo by pro své dítko nechtěl jen tu nejlepší výbavičku. Problém ovšem dost možná nastává v okamžiku, když se na „Tears Of White Roses“ podíváte poněkud z větší blízkosti a posvítíte si ve světle vší té záplavy pozitivitou se přebíjejících recenzí také na ryzost jeho talentu.

Ať poslouchám, jak poslouchám, nemám totiž dojem, že by se před mýma ušima odehrávalo něco tak zásadního, že to česká (potažmo kterákoliv jiná) kotlina dosud neslyšela. Jistě, zvuk, produkce, aranžmá a všechno to ostatní, co za kapelu rovněž kope, je nadstandardní a těžko bych také po všem, co jsem zmínil před okamžikem, čekal něco jiného. Ale je cosi shnilého zakopáno hluboko pod růžovým záhonem a to něco se, jak jinak, jmenuje invence. Žehrání na její nedostatek je sice už dávno zprofanovaným nářadím kritikovým, ale co naplat, jak zkrátka jinak popsat věci, než jejich pravými jmény. Opatrně nadýchaní heavy metaloví SEBASTIEN (i když díky některým rytmicky razantnějším okamžikům jim nevím proč bývá přisuzován dokonce i power metal) pro mě proto znamenají jen o něco málo víc, než v časech maxi-singlu „Závidím“, a to zejména díky nynějšímu širšímu prostoru pro vyjádření, z nějž těží přece jen něco málo povedeného. Úvodní rozjezd „Museé du Satan Rouge“, lišáckou „Fields Of Chlum (1866 A.D.)“ s neodolatelnou citací v češtině v závěru, výraznou „Lake Of Dreams“ a závěrečnou baladu o dvou partech „Black Rose“, abych byl se svým výčtem vlastně kompletní. Jmenované skladby totiž na rozdíl od ostatních mají vše, co takový s lehkostí vystřižený melodický metalový song mít má, na čele s jasným a přesně definovaným ústředním motivem, který především neinklinuje k obvyklému odkazu na obecné metalové know – how, z nějž přemnozí tak často a rádi čerpají.

To přesně je naopak největší bolístkou „Tears Of White Roses“, jež je tak celkově spíše než o obsahu o formě, ve které se podává staré známé menu (refrén takové „Femme Fatale“ jsem už, řekl bych, slyšel v mnoha variantách x – krát, takže proč jásat zrovna teď?). Připouštím sice, že ona forma vypadá pro našince více než lákavě, ale pořád je to jen forma, která bez náležitého naplnění nikdy nebude mít tu proklamovanou duši pořádného heavy metalového výkřiku (a třeba z Pardubic). A bez dušičky to zkrátka nejde, to přece vědí i v kdejaké pohádce.